Vím, že jsem naprostý greenhorn, pokud jde o domácí výuku. Vždyť za sebou mám teprve první rok. Přesto si dovolím shrnout, v čem všem nám všem domácí škola zlepšila život.
Na tomto místě musím předeslat, že můj náhled na unifikované státní vzdělávání byl vždycky skeptický. Proto jsou moje děti, ač půjdou po prázdninách do šesté a osmé třídy, prakticky (díky bohu) nedotčeny klasickým školním systémem. Chodily totiž do soukromé montessori školky a pak do téže školy, následoval asi rok a půl ve státním zařízení a pak přišel covid. Do „skutečné“ školy tedy docházely jen 15 měsíců, což se nestihlo nijak negativně projevit. Pro domácí vzdělávání jsou díky své flexibilitě (vždyť školku a školu měnily 6x a stěhovaly se za svůj krátký život už 7x, žijí v podstatě po vzrou kočovníků) jako stvořené.
Klady domácího vzdělávání vidím v těchto bodech:
- Jsme spolu – rána jsou klidná. Společná dlouhá rodinná snídaně je u nás na denním pořádku. Společně obědváme i večeříme.
- Máme čas – chodíme denně na dlouhé vycházky se psy – díky tomu trávím dost hodin s dcerou osamotě povídáním. Můžeme jít na koupaliště každý den po obědě, můžeme jít do lesa, můžeme jet na zmrzlinu, syn může posedět u slepic a natrhat jim trávu. Cokoliv, kdykoliv. Doma vzdělávané děti nemusí dojíždět do školy, tudíž mají moře volného času. Díky tomu teď objevily ukulele, kytaru a klávesy. Denně hodiny hrají. Naprosto to změnilo náš domov, který je teď živý a veselý. Ne že by to byli Mozartové (v tomhle geniální rozhodně nejsou), ale poslouchat se to dá velmi dobře. Dcera se může zaměřit na svoje hobby – psy. Může je trénovat, může si načíst kde co. Je z ní chodící encyklopedie.
- Samostatnost – část předmětů, tam, kde to jde, řešíme samostudiem (zejména dějepis, zeměpis a přírodopis). Děti si samy organizují povinnosti. Tolik se toho naučily a myslím, že jsou lepší než mnoho dospělých.
- Rychlost – moje děti jsou prostě geniální, syn na to má i štempl z Mensa. Je jasné, že když někdo patří mezi 0,2% populace s IQ 145 a víc, nemusí trávit hodiny a hodiny opakováním jednoduchých věcí typu zlomky, procenta nebo trojčlenka jako nejpomalejší žák ve třídě s deseti podpůrnými opatřeními. Inkluze nemá v domácím vzdělávání místo.
- Rozsah učiva – nejsem fanda toho, že se děti nemusí moc učit, že to nějak přijde samo. Naopak si myslím, že je potřeba mít dost znalostí )a taky trénovat malé šedé buňky), a to i těch teoretických. Proto jsem dětem koupila celé sady učebnic a sešitů pro gymnázia a ještě Koumáky a jiné nadstandardy. Děcka sice hudrají, že se musí učit tolik a víc než ve škole, ale vždycky mají volbu – když se jim to nelíbí, mohou dostat navíc domácí práce. Většinou se pak upokojí a raději zpracují jen další stránky a prezentace.
- Strava – díky tomu, že jsou děcka doma, nemusí jíst ty příšerné nezdravé blafy z bůhvíjakých surovin ve škole. Vařím já a vím, co jedí. Kuřata a prasata jako od Tricatela si může hromadné školní stravovací zařízení strčit za klobouk.
- Svoboda – chceme-li někam jít, prostě jdeme. Nemusíme řešit omluvenky, docházku.
- Covid (a jiné nesmysly) lhostejnost – je mi úplně fuk, co ti kojoti nahoře chystají na podzim. Roušky, testy, zákazy, příkazy, nezajímám se. Ať třeba padají trakaře, moje věc to není. Mě ani moje děti netrápí vyvěšování modrožlutých vlajek, LGBT+ propagadna, klima ani jiné aktuální srandičky. Můžeme je mít vy-víte-kde.
- Můj klid a vzdělání – jako největší benefit domškoly vnímám svoji svobodu, klid, pokoj a nezávislost. Domácí škola u větších děcek je velmi dobře skloubitelná s prací a s chodem domácnosti. Jen se prostě ani vteřinu během dne nenudíte, a to je vlastně sakra dobře. Jako přínos hodnotím i fakt, že se musím každé pololetí předem naučit to, co budou děti probírat. Dělám si k tomu myšlenkové mapy na každičký předmět. Dozvěděla jsem se toho tolik nového (a zjistila, že mi ze ZŠ a gymplu v hlavě uvázlo tak málo, což je škoda). Kolik jsem se toho třeba zjistila od Ústavu pro jazyk český! Nebo všechny ty druhy rostlin a nejrůznějších mrňavých potvor. A co teprve Newtonovy zákony! Mezi nej nej nej momenty domácího vzdělávání řadím pochopení toho, jak se skládají různými směry působící síly. Díky tomu už mne nikdy nebude trápit tlačení plného těžkého vozíku na parkovišti u Lidlu.
Jediné, co mne doopravdy mrzí, je, že se k domácímu vzdělávání odhodlalo tak málo lidí. Byla by totiž ještě o něco větší zábava, kdybychom měli doma několikrát týdně dva tři další domškoláky, se kterými by se učilo ještě líp a navíc by se mohla sdílet i radost. Doufám, že podzimní covidí nebo jiné restrikce přivedou více lidí k rozhodnutí být svobodnější, veselejší a méně závislý na rozmarech státu.
Domácímu vzdělávání zdar a díky školám, které se mu věnují a umožňují ho.