Právě sedíme s potomky ve vlaku a čekáme, až České dráhy zapískají k odjezdu. Děcka čtou a já píšu. Mám plnou hlavu myšlenek z dnešního setkání s dnes už ne novými přáteli z doby covidích. I můj syn mi řekl, že dnes jsme vedli interesantní řeči, ne jako jindy. Ano, zajímavé to rozhodně bylo. Bavili jsem se o tom, co znamená svoboda. Kupodivu z debaty vyplynulo, že si pod oním pojmem představuje každý něco jiného. Nejen u právníků platí, že dva právníci mají tři názory.
Mně na základě příjemně strávených dvou hodin došlo, že se moje požadavky vůči státu smrskly za poslední 3 roky do velmi nenáročné sestavy.
Chci jen, aby mi stát zaručil, že mi nesáhne na život (a to ani tak, že mne donutí jít někam pracovat, bydlet, válčit nebo mi nevezme základní rozsah svobody pohybu a svobody živit se poctivou prací a možnost si v zimě zatopit a dát dětem najíst) a na elementární majetek, který k obyčejnému životu potřebuji – domov a zvířata.
Nic jiného už doopravdy neočekávám ani nevyžaduji. Jsem nenáročný občan. Můžu si to dovolit, neboť jsem z dob koronavirových pochopila, že moje svoboda je svobodou vnitřní. Nepotřebuju dovolené, restaurace, hotely, letadla, honosné oblečení, ani kina či divadla. Když budu svrchovaným pánem nad vlastním holým životem, postelí, jídelním stolem, psy, počítačem a zahradou se slepicemi, vše ostatní z toho vyplyne. Můj život bude přebohatý a krásný.
Aktuálně toto všechno samozřejmě mám a díky tomu jsem přebohatá. Jako Damoklův meč nade mnou ale visí právě to, že stát mi nic z výše uvedeného, dokonce ani ten holý život, nezaručuje jako skutečně vládou nedobytné a rukou státu neuchvatitelné. To je trýznivé a nepříjemné a kalí to s neodbytnou vehemencí jinak báječný život člověka.
Říkám si, že bychom mohli po státu požadovat právě a jen, aby dal ruce pryč od toho, co je nám bytostně drahé. Zbytek vem‘ čert – vždycky nějak bylo a nějak bude, pokud máte ruce k dělání a hlavu na přemýšlení a možnost je používat.
Milý státe, nabízím ti jednoduchý kšeft – nech mne a moje děti žít a nebudu si stěžovat. Vlastně se tím dostávám ke svému dřívějšímu jednoduchému konceptu práva na štěstí. Proč jen mě sakra nemůžeš nechat, abych ho v klidu hledala? Co tě na tom tak strašně žere, že by mohli být lidi spokojeni? Proč proti radosti imrvére děláš, co je v tvých silách?