Dnes, když jsem psala o pomníku rumunské armádě, narazila jsem na opravdu nevšední text. Týká se pobytu patrně velmi kulturně odlišné rumunské armády na Vysočině během osvobozování ČSR za druhé světové války. Doporučuju k přečtení, je to mimořádně trefná úvaha k nemožnému soužití dvou kultur. Dovolím si pár citací:
Na československém území bojovaly od 18. prosince 1944, kdy překročil hranice 90. pěší pluk, v rámci 2. ukrajinského frontu svazky 1. a 4. rumunské armády (velitelé sbor. gen. Vasile Atanasiu a sbor. gen. Nicolae Dăscălescu).
Nutno však zmínit ještě 1. rumunskou dobrovolnickou divizi, která zasáhla do bojů na Slovensku počátkem ledna 1945. Celkem se jednalo o 17 divizí, letecký sbor, 2. tankový pluk a další útvary, dohromady 248 430 vojáků.(1) Do konce války osvobodili rumunští vojáci 1722 československých obcí, z toho 31 měst, a zajali 16–20 tisíc Němců.(2)
Jejich ztráty se v literatuře uvádí mezi 55–67 tisíci padlých a raněných. Pohyb obou zmíněných armád se zastavil kolem 12. května 1945, a sice v případě 1. armády v prostoru Humpolec-Štoky-Šlapanov, 4. armáda pak postoupila více severněji přes Odranec do prostoru Ždírec-Vepřová.
Značná nedisciplinovanost rumunské armády ještě zvýšená pohybem na dobytém území cizího státu, kde se nacházelo hojně „válečné kořisti“, přímo způsobovala páchání trestné činnosti ve velkém. Velitelství již předem počítalo s budoucím problematickým chováním vojáků, pročež v obvodu II. divize působila hotovost rumunské vojenské policie pod velením npor. Aurela Chetraru, který v Polné i se svým mužstvem sídlil v budově pobočky banky Slavie.
Dne 22. května vyslaná hlídka NBS ve Věžnici od předsedy tamějšího NV Josefa Škoudlila zjistila, že rumunští vojáci zde od 12. do 19. května 1945 spáchali nejméně 16 krádeží. Zhruba ve stejné době došlo i k prvnímu násilnému deliktu – 20. května hlásila Stanice NBS v Polné, že předchozího dne kolem 21.30 hodin přepadla skupina osmi ozbrojených rumunských vojáků českého rolníka Františka Wasserbauera na samotě Mastník u Brzkova. Násilím se dobývala do budovy a Wasserbauer jim nakonec otevřel, v domnění, že jde o vojáky rudé armády. Byl vojáky odzbrojen a odcizením přišel o 8000 Kčs, kapesní hodinky, 2 budíky, 4 páry bot a různé oděvní součásti, chovnou prasnici o hmotnosti 160 kg a 2 vepře o hmotnosti á 80 kg. Celková škoda činila asi 40 000 Kčs a byla nahrazena velitelstvím 2 rumunské divize, dislokované toho času z části v Pávově (Pfaffendorf). Banda byla dopadena až vyšetřovací skupinou, vedenou vrch. strážm. Zadinou z Polné, a s pomocí dvou ruských důstojníků zatčena v Pávově, kde již na ohni opékala ona ukradená prasata. Dle vyjádření velitele 2. rumunské divize měli být vojáci postaveni před vojenský soud.
Dne 1. června hlásil opět vrch. strážm. Zadina ze Stanice NBS v Polné, že 31. května kolem 17. hodiny byl na okresní silnici mezi Polnou a Věžničkou rumunskými vojáky náležejícími ke IIa baterii 36. dělostřeleckého pluku oloupen a zraněn Alois Štoček z Polné (který se nedávno vrátil z koncentračního tábora). Na místo se dostavil škpt. Václav Kouklík, strážm. Václav Tůma a čtyřčlenná hlídka rumunské policie.
Ze shrnutých údajů zcela jasně vyplývá, že doba prvních poválečných dní na Polensku se nedá označit za radostnou i přes „znovuzískání ztracené svobody“, abych použil ve své době oblíbené klišé.
Otázkou je, jakou měrou k tomu přispěl pobyt právě rumunské armády – o jakékoliv disciplinovanosti se nedá mluvit, nicméně v případě sovětské armády bychom s největší pravděpodobností shledali přinejmenším podobný stav (navíc je nutno uznat, že množství incidentů vyprovokovali sami obyvatelé Polenska svými neuváženými zásahy často se zbraněmi v ruce).
Proto jsem na rozpacích, zda mám příchod Rumunů do Polné označit za šťastnou či snad neblahou událost; jistěže mnoho dobrého Rumuné nepřinesli, avšak pobyt v našem městě přinesl tragičtější důsledky rozhodně rumunské straně (z úředních dokumentů mohu potvrdit 18 mrtvých a nevylučuji další) a s příchodem armády jiného státu mohly zůstat v historii Polné následky ještě horší.
Není to interesantní? Je. Zeměkoule se prostě točí pořád stejným směrem. Jsem hluboce přesvědčena, že soužití dvou kultur z různého prostředí prostě nemůže z principu fungovat. Nikdy v historii tomu tak nebylo a nikdy tomu tak nebude. Když se neshodnou ani čeští voliči Pavla s jeho odpůrci a nenávidí se na život a na smrt (kvůli takovému prašivému kojotovi a jeho staré kojotici!), tak jak bychom mohli žít v míru a harmonii s někým cizím, který vnímá svět diametrálně odlišně? To mi řekněte, ať se pobavím.
Ostatně to už mne rozesmál primátor Plzně, který děl:
Samozřejmě, že nejsme komaptibilní. My jsme Češi, oni jsou Ukrajinci. My máme náš stát, oni svůj. Tak to prostě historicky je a je to tak dobře. Jsme každý z úplně jiného těsta. Není jedno lepší a jedno horší a z obou může být dobrý moučník, jen výsledek, kdy se to leckjaký neumětel snaží splácat dohromady, vypadá, jako kdybyste chtěli upéct Honzovy buchty ze surovin na tažený štrúdl. Nejde to. Je to nekompatibilní. Zákusek bude zkažený pro všecky jedlíky. V malé dávce by se to ještě ztratilo, při velké je zaděláno na problém.