Milé slepičky, mám vás ráda. Jste zajímavé, vtipné, hašteřivé, náladové, zlé, škodolibé, miloučké, chamtivé, zkrátka jste trošku stejné jako lidi, ale současně o tolik lepší. Navíc máte jednu obrovskou přednost – umíte snášet báječná vajíčka. Bohužel se k vám za to chováme ohavně. Trápíme vás ve velkochovech, v klecích, kohoutky, kteří se vám vylíhnou, rozmašírujeme na kaši, jakmile je jsme schopni odlišit od nosnic. Jakmile jste po roce vynešené a nehodíte se tolik na produkci, popravíme vás nebo vás v tom lepším případě prodáme malochovatelům, kde konečně zakusíte, jak voní vzduch a hřeje slunce. My lidi jsme zrůdy všech zrůd. Patří nám jen to nejhorší, řekla bych.
Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se vás kvůli jakési chřipce (potvrzené nepochybně báječnými PCR testy) zplynovat a zničit v kafilerii jako nepotřebný odpad. V novinách naříkáme, že zplynování v halách, které snad pro vás není tak strašlivě mučivé, není efektivní a dost rychlé, a tak vás cpeme, živé či polomrtvé po drsném lovu do popelnic a pak vás nasypeme do kontejnerů, kde vás snad za nějakou dobu omráčí oxid uhličitý, ten zlovolný klimaticky zabijácký plyn.
Víte, slepičky, vždycky jsem se snažila nejíst aspoň klecová vajíčka a když to šlo, mít ta od „štastných nosnic“ z venkova, kde si žijete povětšinou dobře. Mně na wellfare zvířat vždycky záleželo, mnohem víc než na blahu lidí. Dnes jsem si proto říkala, že je na místě, aby se vás někdo zastal, když nemůžete jít samy k soudu. Tak jsem tu žalobu napsala za vás. Zasloužíte si to za všechna ta báječná volská oka. Kéž se v příštím životě narodíte volné jako kachny na rybníce a žádný stát na vás nebude smět vztáhnout svou smrtící ruku!
Slepičky, já vím, že to prohraju, jako jsme s Davidem prohráli stovky covidových žalob, ale vězte, že dělám, co umím. Třeba má vážně smysl sypat písek do soukolí, byť po zrnkách, ale jednou se to musí zadřít… tak sbohem a díky za všechna ta vejce!