Mám ráda lidi – ty které znám, kteří jsou mi blízcí a kteří mi nelezou na nervy. Není jich mnoho, ale existují. O jejich osudy se starám a když můžu, ráda se podělím, mám-li z čeho, ráda zorganizuju výlet, ujmu se dětí přátel, ráda pro ně něco zařídím, ráda chystám a dávám dárky, ráda se sejdu a povídám si. Byla bych bez nich hodně smutná a mnohem chudší.

K cizím lidem necítím nic – ani lásku, ani nenávist, ale kdybych byla přímým svědkem toho, že se cizí dítě na tříkolce řítí do silnice, udělám, co půjde, aby se mu nic nestalo. Když vidím starou paní, pomůžu jí do šaliny s taškou. V Lidlu pustím před sebe člověka, který má sekanou a tři rohlíky, když sama tlačím plný vozík. Zavolám sanitku staré paní, která spadne na ulici a nemůže vstát. Zapředu hovor s chlápkem se zraněným psem u veterináře (toho psa je mi totiž na rozdíl od lidí doopravdy líto) a popřeju mu, aby byl čtyřnohý kamarád zase brzo fit. Nic z toho mne totiž nic nestojí, v ničem mne to neomezuje, neohrožuje mne to. Proč se tedy nechovat normálně?

Co mne ale doopravdy ani trochu nezajímá, to jsou lidi v globálu. Je mi fuk, kolik lidí v Česku umřelo od roku 2020 do roku 2022 s pozitivním testem na covid. Mám na háku, kolik dětí trpí podvýživou. Je mi jedno, jestli existuje nebo neexistuje ukrajinský národ – kdyby nezůstalo na světě jedno jediné ukrajinské dítě s maminkou, neuroním slzu, nebudu cítit vůbec nic. Je mi jedno, jak jsou na tom lidi v Africe, je mi jedno, jak se žije v jihoamerických slumech. nezajímá mne situace v Sýrii ani v Afghánistánu. Je mi to prostě srdečně fuk. Přesto platím kupř. daně a odvádím zdravotní pojištění, ze kterého profitují jiní. Tuhle míru spolupodílu na chodu společnosti ještě chápu a jsem ochotna plnit, pokud má nějaké ještě únosné hranice.

Nevěřím tomu, že doopravdy existuje takový blázen, kterému by tyhlety věci jedno nebyly. Takový člověk by nedělal celé dny nic jiného, než že by naříkal každou vteřinu nad mrtvými celého světa, trhal by si vlasy nad obřezanými holčičkami provdanými v den svých 12.narozenin za nějakého starého umolousaného muslimského obejdu, lamentoval by nad dětmi nakaženými HIV a TBC, naříkal by a vyl by bolestí nad těmi miliardami lidí, které se potáci na hranici chudoby anebo do ní už dávno spadly.

Nikoho takového neznám. Lidé jsou totiž z podstaty tzv. sobečtí a není to vůbec špatně. Sobectví nás žene kupředu a sobectví nás posouvá. Je dobře být sobec v tom smyslu, že se staráte o sebe, svoji rodinu, své přátele a blízké a ostatním prostě neškodíte, nebo tu a tam pomůžete, když to je únosné a když to nijak nepoškozuje vás samotné a ty, na kterých vám záleží.

Neříkám, že by to tak v ideálním světě mělo být, aby na světě tolik lidí a zvířat trpělo, neříkám, že si utrpení bytostí užívám – to ani omylem, naopak z celého srdce všem přeji štěstí – kéž by ho dosáhli (mnozí ale nejlépe někde hodně daleko ode mne)! V ideálním světě ale prostě nežijeme. Jsme lapeni v tom našem a rozhodně jej nezlepšíme tím, když sami sobě uřežemě větev pod zadkem a skočíme s trpícími do jámy lvové.

S Ukrajinou, stejně jako s covidem ale jakákoliv „pomoc“ hned na počátku „pandemie“ nebo „války“ překročila veškerou rozumnou míru. Jsme nuceni obětovat sebe pro jakési mlhavé vyšší cíle. Na základě lží nás státy tlačí do toho, abychom ničili svoje děti, jejich budoucnost a blahobyt. Nic z toho přitom není naší povinností a nikdy nebylo. Je úplně v pořádku, jestliže nás nezajímá, kolik cizích lidí dnes zemřelo, kolik jich zemře zítra, je přípustné říci: „Ne, nech mě být a dej mi pokoj, já nesouhlasím s tím, že mají cizí právo žít na můj úkor. Nedomnívám se, že mám povinnost ubližovat sobě a blízkým pro politické cíle a abych sloužil státu. Ne, mne k falešnému předstíranému soucitu nedonutíš. Je mi to zkrátka fuk a chci žít.“

Je mi jasné, že to stejné si řeknou Ukrajinci, Syřané i kdokoliv jiný z Pákistánu nebo třeba obyvatelé z Marsu a nelze jim to zazlívat. Oni chtějí sobecky to stejné, co já – blaho pro sebe a blízké. Já ty cizí nezajímám, stejně jako oni nezajímají mne. Jen pak musí logicky dojít na poměřování sil. Místo a zdroje pro všechny doopravdy nejsou. Jestli jsem silnější, to nevím, spíš ne. Nakonec možná budu muset ustoupit nebo i zemřít. Uvidíme.

Všichni ti, kdo se snaží vnutit mi svůj názor s argumenty, že:

  • Ukrajina bojuje za nás, a proto musíme na oltář modrožlutého národa položit nejvyšší oběti a postrat se do posledního muže o jejich maminky, děti i manžílky,
  • covidími opatřeními jsme sice zničili sami sebe, ale zase jsme určitě zachránili aspoň jednoho cizího přestárlého nebo velmi nemocného člověka,
  • nedostatkem energií, strádáním, bídou a hořem dosáhneme větší míry volnosti, rovnosti a bratrství,
  • „zelené restrikce“ povedou k větší svobodě a
  • podobné nesmysly,

na mne nemají šanci zapůsobit přes city (ale ani přes rozum, protože logiku jejich řeči nemají), i kdyby měli ty nejlepší marketingové kampaně v celém vesmíru – nikdy nebudu cítit povinnost, vinu ani žal (a kéž by ani hněv či ani nenávist) k nikomu cizímu na celém širém světě. V této souvislosti musíte uznat, že můj přístup není diskriminační: ukradení jsou mi Ukrajinci stejně jako Rusové, bílí jako černí, muslimové jako křesťané. Sorry jako, se s tím smiřte a dejte mi pokoj. Já chci jen žít bez toho, abyste mi neustále nutili svět tam venku, který není mojí starostí už proto, že na jeho chod nemám absolutně žádný vliv.