Včera jsem si přečetla, že při děsném bombardování řady ukrajinských měst zemřelo 14 lidí, slovy čtrnáct. Novináři asi očekávají, že budu v depresi a vyděšená. Bohužel, nezdařilo se, je mi to naprosto lhostejné, to už ale víte. Jediná emoce, kterou cítím, je údiv (pokud je to tedy vůbec emoce) nad hraným zděšením, které tahleta ubohá a upatlaná válka vyvolává. Nevěřím nikomu, že ho to doopravdy trápí, a už vůbec ne všem světovým lídrům, lídryním a jiným špičkám. Těm je naprosto jedno, kolik lidí kde zahučí. Mrtvoly patří prostě k věci. Se ztrátami, a mnohem vyššími, se počítá, neboť se „ti nahoře“ řídí starým dobrým heslem: Když se kácí les, lítají zkrátka třísky.

Probírá-li se člověk tím, co se učil v dějepise, žasne, protože tak malý počet obětí snad žádné nesmyslné shazování bomb na nevinné civilisty nikdy nemělo. Vedle toho si nepamatuju, že by nad lidskými ztrátami v učebnicích někdo někdy naříkal. Taky si marně snažím vzpomenout na to, že by za ty statisíce mrtvých byl kdy někdo v minulosti morálně odsouzen a dokonce snad i nějak efektivně potrestán.

Drážďany 1945 – úplně zbytečná demonstrace síly

Drážďany bombardovaly britské letouny Lancaster a americké B-17. Město hořelo tři dny a tři noci. Při náletech zemřelo až 35 tisíc lidí. Přesný počet mrtvých není ale dosud známý, protože ve městě byly kromě původních obyvatel i stovky tisíc uprchlíků z východu.

Praha 1945 – trapný omyl za stovky životů

Bombardování trvalo jen několik minut. Pumy zasáhly část Smíchova, okolí Palackého mostu, Karlovo náměstí, Vinohrady a Vršovice. Zničily desítky domů i historické památky jako gotický klášter v Emauzech. Mrtvých bylo přes 700 a zraněných skoro 1200.

Nagasaki a Hirošima 1945 – ještě blbější ukázka moci

Před 75 lety, 6. a 9. srpna 1945, dopadly jaderné bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. O život tak připravily okolo dvou set tisíc lidí. Přeživším přivodily mnohá těžká zranění a zničily jejich domovy.

Bývalá Indočína a zvěrstva na civilistech

O takzvané tajné válce, kterou vedly Spojené státy a jejich spojenci v 60. a 70. letech v oblasti někdejší francouzské Indočíny, se mluví mnohem méně než o válce ve Vietnamu. Přitom tajná válka patřila mezi jeden z nejbestiálnějších vojenských konfliktů historie. Byla totiž zaměřena takřka výhradně na civilní obyvatelstvo a zemřely v ní také desetitisíce dětí.

Bestie ve Vietnamu

Americké angažování ve Vietnamu vrcholilo v roce 1969. Jedním z mezníků tohoto přelomového roku bylo zveřejnění pravdy o masakru ve vietnamské vesnici My Lai, kde před 50 lety, 16. března 1968, příslušníci americké námořní pěchoty vyvraždili kolem pěti set neozbrojených vesničanů.

Bombardování Mosulu

Irácká armáda zastavila operaci, jejímž cílem je osvobodit západní část města Mosul z rukou teroristické organizace Islámský stát (IS). Stalo se tak poté, co se objevily zprávy o náletech ze 17. března, které připravily o život až 200 civilistů. USA v sobotu uvedly, že koaliční jednotky pod americkým vedením skutečně bombardovaly čtvrť drženou islamisty, kde civilisté zahynuli.

Kolik dalších príma vojenských hrátek bych ještě mohla citovat?

Často přemýšlím, že děti učíme v dějepisu a občance všechno špatně. Co jim sdělujeme? Že si to tihle všichni civilové zasloužili? Bylo to morální? Správné? Dobré? Došli pachatelé odpovídajícího trestu? Mám jednoduše velký problém s domácí výukou a historií lidstva. Je nepěkná, krvavá a psaná vítězi.

Když si čtu znova a znova výše uvedený stručný výčet naší kolektivní zrůdnosti, přemýšlím, jak dlouho bude Biden a jeho parta teatrálně naříkat a jak dlouho „budou šokovaní“ z toho, co se ještě nikdy, nikdy, nikdy dřív nestalo. Je to směšné, ty jejich výroky. Řekla bych totiž, že se prostě nacházíme ve zcela standardním odbobí války (ostatně – kdy nějaká nebyla?), které je jediným modem vivendi, jenž lidstvo vynalezlo. Nic divného, nic neobvyklého, nic nového pod sluncem. Prostě válka „těch nahoře“ a zbytečné trýznění těch dole. Tak asi popojedem.

Prosím, nenaskakujme na to, co do nás hustí svět tam venku. Není to důležité, není to zajímavé. Nechme to být. Jsem přesvědčena, že kdyby všichni lidé, co jich na světě je, přestali vnímat média a politiky, začali by se radovat ze života, odhodili by strach a jednoduše by žili, všechny ty kravinky a jiné přitroublé hry „těch nahoře“ by do tří hodin zdechly „na oubytě“ a na Zemi by bylo doopravdy krásně. Zlo tyje a sílí jen díky tomu, že ho kolektivně živíme, co živíme, přímo ho cpeme tím, kolik pozornosti mu věnujeme. Vím, že je to nereálné přání, vím, že se svět nezmění, vím, že je pošetilé se o to snažit a vím, že je škoda každé vteřiny, kterou tomuto „boji“ věnujeme. Můžeme jednat jen každý sám za sebe. Proto znovu a znovu prosím: vykašlete se na svět a žijte. Je to jediná správná cesta.