Dnes jsme na sebe hrdí. Doma totiž máme jen 17,5 stupňů Celsia. Kdyby byli všichni jako my, tak už je dávno zlý a ošklivý Vladimir na lopatkách a dobrý a hodný Volodymyr by zvítězil a nemusel by nosit pořád dokola jedno khaki triko a nechávat se porůznu fotit jako velký hrdina. Musí z toho být už celý ucaprtaný.

Vedle toho, že jsme si v rámci boje za skutečnou svobodu bez plynu po boku Ukrajinců oblékli teplé ponožky, bundy a kulichy, zaopatřili jsme také naše čtyřnohé kamarády. Chlupáči bohužel nemají smysl pro modrožlutou vlajku a ve svetrech se jim doma moc nelíbí. Já mám ale obzvláště o naše „zlé štěně“ (které už jaksi vyrostlo a je z něj roční puberťák) velký strach – měl chudáček nebohý vleklý zánět močáku a nerada bych, aby položil život v téhleté cizí válce. Takže ať chce nebo ne, ten svetr si nesvlíkne.

Abych ze sebe nedělala hrdinku naší doby (na to tu máme jiné právníky), musím říct, jak je to všechno doopravdy. Ukrajinu, její obyvatele i prezidenta, stejně jako celé Rusko a zbytek světa mám vy víte kde, ve skutečnosti jsme zatím nepřipravili dřevo. Máme ho ještě pořád vyskládané v metrových polenech všude možně okolo domu, ale takové kusy do kamen prostě nenacpeš.

Proto tu sedíme schouleni jak skrčenci a drkotáme zuby. David má totiž plné ruce práce okolo advokacie a oprav domu, kde ještě pořád není zapraveno po elektrikářích a teprve ve čtrvtek (snad!) přijdou oknaři a stále schází zedníci, kteří by konečně dodělali komíny. Já se snažím vydělat nějaké peníze, učit děti v domácí škole, chodit se psy na dost dlouhé procházky, zajišťovat nákupy a kroužky a předstírat, že mi celá domácnost ještě nepřerostla přes hlavu (se zahradou jsem to vzdala před třemi dny, kdy jsem urputně bojovala s plevelem, zplavená to vzdala a teď už jen doufám, že to táta všechno zaorá, abych se na tu spoušť už nemusela dívat).

Naštěstí mají moje děti smysl pro humor i v tom všem prapodvivném okolo nich. Včera jsme spolu jeli večer domů z Nového Kyjeva (New Kiev) vlakem, zatím můžeme, ČD ještě nezrušily naše spoje a nějakou naftu asi taky pro ty pomalé motoráky mají. Když jsme přicházeli na nástupiště, začalo pršet a svítilo slunce. Duha na sebe nenechala dlouho čekat.

Ti moji haranti se začali chechtat a pravili s odkazem na mediální pokrytí smrti staré britské královny: „Haha, kdoví, kdo zase natáhl brka, když je duha nad nádrem.“ Ano, i jim přijdou novinové články tak blbé, že se jim mohou jen smát. Díky bohu za to, že to mají moje děti v hlavě v pořádku a že jim aktuálně nehrozí, že by je škola nějak zkazila – na rozdíl od jiných dětí, na které s neodbytnou děsivostí doléhá realizace strategie 2030.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.