Včera jsme se s potomkem zase vraceli z Nového Kyjeva. Ve vlaku syn odmítl hrát hry na mobilu s tím, že se bude raději kochat pohledem z okna. Když chvíli mlčky koukal (dřív si vozil Rubikovku a uchvacoval mladé průvodčí briskním skládáním, jednou z něj bude pořádný lump lámající ženským srdce, ach jo), říkala jsem si, že si budeme povídat, abychom zabili těch 45 minut cestování s ČD. Tak se ptám, jak je to vlastně s dárky na Vánoce. Syn odvětil, že věcí má dost a nic nechce. Ale že by si dal něco na zub. Sestavil seznam jídel, která mu mám uvařit. O ten se musím podělit (a taky si to zapíšu, abych pak věděla, jak si hrát na Ježíška).

  1. Topinky česnekem (ty byly důležité);
  2. langoše (když jsem prý koupila za přídavky na děti ten Kenwood, je mým úkolem ho pro děti využívat);
  3. nakládaný hermelín;
  4. pho bo („Ale s masem, mami, s opravdovým hovězím, ne s tofu!“ – Vilda je zkrátka jediný opravdový masožrout v naší famílii.)
  5. krupičnou kaši;
  6. kuřecí řízek s opečenými brambory;
  7. cizrnu se špenátem (ta je taky podstatná);
  8. Germknödeln a
  9. halušky s brynzou a špekem.

Nic dalšího nepotřebuje a s jednoduchmi jídly je spokojen, protože mne nemůže trápit svíčkovou či pečenou kachnou, kterou už prý stejně nemá tak moc rád. Jídel má být maximálně devět, protože deset je už prý moc a byl by to příliš velký dar. Tak tomu jsem se jen smála.

Právě sedím v hospodě. Čeám, až dceři skončí skautské schůzky, je poprvé v novém oddíle, jak víte, vydupala si pokračování se skautingem sama, aniž jsem tomu já byla nakloněna. Jsem na dceru tak hrdá. Kéž by jí skaut přinesl štěstí!

Podnik, kde vysedávám, je taková správná místní knajpa s milým číšníkem, lidi se tu znají a svět je tu jakýsi obyčejný (dokonce oproti kartě preferují hotovost, jak osvěžující!). Ne samé hipsterské směšné pozlátko jako v Novém Kyjevě, které bytostně nesnáším kvůli kterému jsem už dávno před covidem přestala ráda chodit do centra. Baví se tu se mnou interesantní štamgast. Bydlí v jakési boudě u národního parku a říká, že i když má dvě operace srdce, nepřestane kouřit, pít a jíst uzený. Že radši zdechne brzo, ale nebude si odpírat. Ani se mu nedivím. Život je krátký a nepředvídatelný, nemůžeme ovlivnit, kam se dostaneme, a proto je třeba neustále rozvíjet drobné radosti.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.