Říkala jsem si, že bych mohla tu a tam zaznament něco málo o našem přesunu z Brna na venkov. Od listopadu, kdy jsme sem přišli, jsme se toho dozvěděli docela dost a ještě mnohem víc nám toho zbývá k vyzkoušení – myslím tím na neznalé a trapné měšťáky jako jsme my dva právníci s jemnýma rukama a znalostmi čerpanými z YT videí a starých Receptářů. Důležité je, snažím se utěšovat, že nás nezdary zatím nepoložily a že se nehodláme vzdát. Co se u nás zatím stalo?

Slepice

Naší největší pýchou jsou slepice. Pro Davida jsou to taky nejmilejší tvorové široko daleko. Naučili jsme se sehnat obilí do zásoby, myslet na včasné uvaření brambor, na nákup šrotu a máme zásobu struhadel na řepu. Odměnou nám je asi deset vajec denně a možnost sledovat celkem zábavné slepičí móresy. K méně zábavným patří jejich půtky, kvůli kterým jsem se dovzdělala ohledně poskytování první pomoci kuru domácícmu. Díky slepicím se naučíme stavět plot (už jenom jeho nákup představoval pro někoho, kdo umí tak leda ťukat do klávesnici, mnohahodinové dobrodružství).

Jestli se stát chystá nám na slepice sáhnout a zklikvidovat hejno, se zlou se potáže! Já totiž plánuju expandovat a začít chovat zlaté české kropenky a ne ty chudáky ze slepičárny. Slepic se nevzdám ani za nic.

Zahrada

Zahrada je naše chlouba a neštěstí zároveň. Zatím bydlíme v jiné vesnici a za brambory a rajčaty a paprikami a cuketami a hokaido a mangoldem a červenou řepou a mrkví a okurkami a fazolemi se snažíme dojíždět. Protože zahrada nebyla obdělávána několik let, vítězí nad našimi plodinami a mými nervy plevel.

Sice jsem nakoupila mnoho a mnoho sofistikovaného náčiní (třeba šintovačku, do té jsem se zamilovala), ale jakmile nejste na poli denně, plevel vám to spočítá.

Musím taky sehnat semínka, která nejsou hybridní, což je prakticky nadlidský úkol horší jak ničení plevele. Každopádně už teď můžeme jíst naše cukety a rajská a na všechny křivdy přírody zapomenout. Báječně vypadají brambory, tak si říkám, že nám přes zimu hlad nehrozí. Navíc po dvou hodinách pletí chutná pivo jako nikdy!

Dům

Největší výzvou je starý dům, který jsme koupili. Už nám pár týdnů říká pane a s tímto faktem nám nastala řada starostí. Musí se:

  • připojit dům na vodovod;
  • vyfrézovat, vyzdít a vyvložkovat komíny;
  • minimálně v kuchyně udělat nová elektrika;
  • vyměnit okna a dveře;
  • do kuchyně dovést studená voda k dřezu;
  • připravit odpad na pračku;
  • vyházet starý nábytek;
  • odřezat staré topení;
  • vytáhnout ze sklepa starý kotel;
  • natahat domů naopak metry a metry dřeva;
  • vymalovat;
  • položit podlahové krytiny;
  • vyměnit záchod;
  • sestavit nová linka;
  • sesmontovat staré skříně a postele;
  • nainstalovat kamna;
  • připravit brutar do koupelny;
  • vyměnit umyvadlo;
  • připravit malé ohřívače vody nad dřez a umyvadlo;
  • a asi milion dalších věcí, na které jsem raději už zapomněla.

Máme zatím víc štěstí než rozumu, protože se nám daří shánět šikovné chlapy na práci. I když se všechno posouvá kupředu šnečími kroky, posouvá se to.

Děti a zvířata a my

Myslím, že čistě lidsky se tu máme prostě líp. Všechen ten hluk, zápach, cizí lidé a shon, to mi absolutně nechybí. Nemám ráda kavárny, nepotřebuju suchi restaurace, nestojím o nakupování a nezajímají mne multikina. Naopak jsem ráda, že můžu chodit v obyčejném oblečení a se psy běhají děti tam, kam chtějí. Kočky se svobodně toulají a i když nám otevřeným oknem lítají do kuchyně stovky otravných much, nevadí mi to, protože současně s nimi proudí dovnitř čerstvý vzduch.

Myslím jen, že ze mne už má dost naše paní pošťačka – tolik balíků jako nám asi těžko někomu vozí. Když ono je tak náročné se vybavit vším potřebným a ještě do toho vybavovat dům a dílnu a zahradu a živit všecko to živé u nás doma.

Lidi

Na vesnici, ať chcete nebo ne, jsou prostě o dost normálnější lidi než ve městě. Je to tak, jakkoliv se to Pražákům nelíbí. Tady nikdo neřeší blbosti jako klimatikcá deprese nebo stříhání fousů do ornamentů u vybraných holičů. Tady jsou lidi lidmi a dost mne baví.

Auto

Osobně pro mne zůstává největší výzvou auto. Zkrotila jsem ho na cesty na vlak a dojedu do Znojma, ale to je můj maximální výkon. S autem se prostě nekamarádím. Nebude už třeba zákaz používání spalovacích motorů, abych s tím mohla přestat bojovat? Navíc ježdění autem brání pití piva, a to se mi nelíbí ani trochu.

Kozy

Docela teď uvažujeme o pořízení dvou koz. Chlívek by byl a když jim obětujeme zbytek zahrady, bude i pastva. Sousedi nás asi budou nenávidět, ale na druhou stranu by to mohlo být ještě o stupeň zábavnější živobytí, řekla bych. Dcera sice prosazuje ovce, ale já se kloním ke kozám. Ty české bílé mají rozhodně něco do sebe a já chci zjistit, jestli skutečně žerou papír, jak to bylo s Herkou v Gabře a Málince. Třeba by zpracovaly i pokutu od hygieny za to, že se nenaočkujeme.

Závěr

Jsem ráda, že jsme opustili malý byt v centru Brna. Jsme méně zranitelní a více resilientní. Když si čtu, jak drzouni v Německu vyhrožují lidem, že nebudou mít teplo ani vodu, nemám tolik strachu, jako bych cítila v Brně, kde jsem byla lapená v pasti. Teplou vodu nemám od listopadu a žiju. Koupu se každý třetí den a stačí mi k tomu brutar. Nestrádám, protože k dobrému žití nepotřebuju sprchu.

Věřím ale, že nebudou trpět nakonec ani lidi ve městě. pořád mi totiž nejde na rozum, s jakou nabídkou ti nahoře vlastně za občany jdou? Nechápu, proč by měl někdo chtít žít v nuzotě a v bídě? Proč? Nevidím jediný důvod. Naopak ale nedokážu ani spočítat argumenty pro to, abychom žili dobře a šťastně. To je přece to, co chceme. Tak si to doopravdy nenechme brát.

Dnes se mi nechce přemýšlet nad tím, co za podvod chystají ti nahoře na lidi s plynem, nehodlám se trápit inflací, nebudu řešit, jestli funguje karma a kdy sakra ty zatracené boží mlýny konečně domelou a kdy se uvaří voda na všechny ty svině. Ne, ne. Budu se věnovat příjemným věcem a večer si zajdu do sousední vesnice na skvělou plzeň. Na dvě. Tři. Snad pak trefím domů – a když ne, lehnu si do pole a s hvězdami nad hlavou budu přemýšlet o mravních zákonech ve mně.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.