Včera jsem byli v lese. Nafotili jsme se synem mnoho hub a když se mi podaří najít dědův starý atlas, budeme je určovat zábavně, když ne, tak nudně podle internetu.

Praváky se už suší a z klouzků bude výtečné rizito, holubinky a masák mi připomněly dětství u babičky, bedly jsou nádherné samy o sobě, kuřátka bohužel byla jen sličná a díky mochomůrkám shrábnu životní pojistku a nebudu už muset pracovat. Kdybyste věděli, co je to špičaté v poslední řadě, budu vděčná za radu.

Když jsme se vrátili z lesa, šli jsme k rodičům a dostali jsme mnohem víc, než jsme doufali – máme zedníka a ne ledasjakého. Prý zadělá díry po elektrikářích a navrch udělá tak fajnové omítky, že budeme doopravdy čučet a když budeme mít štěstí, tak zařídí i obkladačky a dlažbu. A co je dopravdy, ale doopravdy hustý – prý postaví i komíny a má vlastní lešení! Myslím, že nad námi stáli tentokrát všichni svatí ze všech náboženství.

Když to klapne se zedníkem, kterému už jsme málem ochotni platit i zlatem (proč jsem sakra šla na ta blbá práva, kde se musím prát o zakázky s kdekým – proč jsem se nevyučila něčemu pořádnýmu?), tak už se to začne s naší novou starou barabiznou nachylovat na dobrou stranu. Máme nová okna a dveře s pěti jakýmisi super zámky, máme (skoro) komíny, máme novou vodu, máme odpad, máme elektriku v kuchyni a technické místnosti s pračkou a myčkou, máme nové pojistky, máme zrytou zahradu a máme místo pro sázení tří nových stromků, máme plot pro slepice a pěkný zděný kurník, máme kamna a máme dřevo, máme koberce a máme nábytek. Teď to jen dát tak nějak dohromady a bude to! Na jaře se budeme stěhovat jako na koni.

Na jaře 2023 konečně začnu doopravdy pracovat na zahradě. Mám veliké vize, skoro jako Libuše. Budu plít každičký odporný mrňavý plevel, zasadím svoje permasemínka. Slepicím budu na mou duši podstrojovat a poctivě jim budu strouhat řepu a míchat ji se šrotem. Slibuju, že se poohlídnu po kozách a začnu jim chystat ubytování a na psí uši a na kočičií svědomí pečlivě uklídím každičký kout v domě a dokonce na předzahrádku nasypu tolik mulčovací kůry, že zlovolné býlí nevyraší, takže nebude vesnici dělat ostudu.

Doufám z celého srdce, že se do té doby nezblázním a že zvládnu žít v babiččině starém domě, kde je všechno pohromadě v šílené psychedelické změti páté přes deváté, kde se učí děti v pokoji v domácí škole a kde v kuchyni pracuju já a David a mezi tím vším žijí kočky a psi a naše staré ovdovělé morče s novou morčicí. Tomuto milému zmatku bude za pár dní kralovat můj nový žhavý milenec – robot Kenwood, na kterého jsem se těšila dlouhých deset let. Hádejte, díky komu ho teď mám? No přece díky Peťovi Fialovic a jeho záračnému přídavku na děcka (kdybych nebyla líbá a měla původně plánované čtyři potomky, mohla jsme mít pomocníka z vyšší řady, ale pozdě bycha honit). Když jsme trochu připlatili, David si ještě koupil jakousi bourací vrtačku nebo kýho čerta a teď budeme žít zcela genderově nevyváženě – zatímco já budu mísit těsto na povidlové buchty, David bude míchat maltu na komíny. Ještě že si svorně ve společné shodě dáme pivko nebo dvě.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.