Jako malá jsem milovala Erbena, Svatební košile obzvlášť, uměla jsem tu báseň zpaměti. Dodnes, když jdu kolem hřbitova tady u nás na dědině, vzpomenu si na ni, protože je tu márnice – stavení nízké bez oken, i když dnes v ní asi skladují tak leda nářadí a nikoliv mrtvoly. Na ty jsou přece určeny mrazáky v ulicích.

Včera mi vytanul na mysli Vodník, protože moje dcera se při venčení psa naráz začala chechtat: „Mami, pojď sem, hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy, hahaha!“ Když jsem vyšla na zápraží, bylo to skutečně tam:

Jak asi chápete, naše roztomilé městské bytové kočičky se za ty měsíce, co běhají celé dny i noci po venku, naučily něco užitečného. Jenom nám bohužel ty svoje úlovky nosí tu domů k ocenění, tu je nechávají přede dveřmi nebo na dvoře a aranžují je do nejrůznějších pěkných pozic, jejichž ukázku vidíte výše.

Myši jsou jen malá část nových zážitků. Dnes nám můj táta nainstaloval sítě proti komárům, protože k tomu bylo zapotřebí jakési nýtovací náčiní. Musím vám říct, že kvalita našeho života se změnila až neuvěřitelně. Už po nás, po nábytku, po psech a vůbec po všem nelezou hejna much, které ještě dvě vtěřiny před tím seděly na hnoji! Žádné drzé vosy! Sbohem komáří bzučení. Neuvěřitelné.

Z úplně jiného soudku jsou zážitky našich řemeslníků. Dnes u nás byl konečně instalatér. Po kominíkovi i jemu spadla čelist, když jsme mu popsali, jak hodláme v domě žít a co potřebujeme. Byl to moc symaptický muž, který rozuměl své práci, a tak jen pořád kroutil hlavou a říkal: „Vy se vracíte do historie, vážně do historie, to už dneska nikdo nedělá.“ Nedokáztal vstřebat, že žádáme jen rozvod studené vody, myčku nechceme mít v kuchyni, nepočítáme s kotlem na ohřívání vody a namísto toho si do koupelny, kde necháme staré komunistické kachličky (ale prý nějaký tuzexový dovoz z Itálie) a lpíme na jejich zachování (pro mne jsou nádherné), chcem dát brutar. Vodař jen nevěřícně pravil: „To je přece zabijačkový hrnec!“ Pak si ale rozvzpomněl, jak ho měla v koupelně jeho babička a jaké to bylo pošušňáníčko ležet v té vytopené koupelně ve vaně teplé vody a poslouchat praskání dřeva. Tohle vám prostě žádný moderní tentononc nedopřeje!

Řemeslníci to s námi nemají snadné, kdepak. Máme divné požadavky, které se už dnes nevidí, patří do minulého nebo snad i předminulého století. Jsme pro ně jak z jiné planety, když odmítáme zázrak jménem tepelné čerpadlo a namísto toho žádáme kamna a beztlaký ohřívač vody nad dřezem i umyvadlem. Musím ale uznat, že jsou skvělí. Sice si asi myslí, že jsme na hlavu, ale nakonec přemýšlí a vymyslí dobrou cestu. ten dnešní třeba hned vyšpekuloval, jak ty moje milované kachlíky zachránit – přiznanou měděnou trubkou. Zamilovala jsem se asi!

Krom řemeslníků nám život na vesnici přináší jiné radosti. Kupř. dnes jsem se zase stříhala sama Po prvním zkušebním jarním nepovedeném sestřihu jsem si dala pozor a udělala všechno úplně jinak. Nevypadá to proto nakonec nijak zle (to David dopadl hůř, při stříhání strojkem mi v jednu chvíli spadl nástavec, a tak měl na hlavě několik týdnů jeden pruh vyholený až na kůži) a když jsem k tomu přidala hennu spláchnutou jen studenou vodou, kdo by se ohříval s teplou, jsem docela pohledná venkovská baba .

Zítra nás čeká vyklízení sklepa na uskladnění brambor. Pořád je co dělat a je to o tolik jiné než mých 40 let v brněnských bytech, že stále jen nevěřícně koukám, ve všem se pletu a učím se. Včera tu parádně napršelo, v sudech jsou 2000 litrů dešťovky. Z toho mám radost, protože už začaly schnout stromy a všechna úroda. To bylo doopravdy depresivní a smutné. Těch 40 milimetrů se doufám projeví a třeba budou i hříbky. Zítra už to vypadá na teplo, a tak vezmeme kola a skočíme na koupaliště. Je svobodné, žádný plavčík, každý hezky sám za sebe. Měli byste vidět, jak se dokážou děti bavit bez dohledu dospělých a bez vynucování hloupých pravidel! Těším se.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.