Miluju domácí vzdělávání. Je to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy učinila. Nejen, že děti jsou na tom vědomostně lépe, než by kdy byly ve škole, ale navíc získaly samostatnost, schopnost se učit a být zodpovědné za své výsledky. Já sama jsem si za poslední dva roky zopakovala tuny učiva, které byly zasunuty někde hluboko v nejtemnějších vrstvách paměti. Díky domácí škole máme svobodu, více radosti a méně stresu, děti mohou vstávat v osm a velmi líně se oblékat a ještě líněji snídat (když nemusí běžet se psy). Neřešíme žádné aktovky, svačiny, pití, nevyprané tělocviky, omluvenky, šikanu, šarvátky, nenávist mezi spolužáky a jiné nesmysly. Jestli hledáte něco, co vám nebývale usnadní život, nechte děti doma.
Dnes měly děti ve škole závěrečné testování. Dopadlo úžasně. Mám tak skvělé potomky, že si říkám, že je museli v porodnici vyměnit. Moji ani Davidovi být nemůžou. Děcka nemusela všechno dělat dnes (bylo to skutečně náročné), ale chtěla, protože díky tomu budou mít měsíc volna. Považte, celý měsíc prázdnin navíc! To stejné se opakuje v létě. Když to sečtete, mají díky domškole za jeden jediný rok asi 5 měsíců prázdnin. Pokud bych připočetla víkendy, byly by to tak další dva měsíce. To máme sedm měsíců z roku volných! Báječné, že? Kam se hrabe J. Verne a jeho dva roky prázdnin. Pravou radost vám dá jen domácí škola.
Na druhou stranu musím přiznat, že já jsem celkem drsná učitelka. Nedám dětem nic zadarmo. Musí se secsakra hodně učit. Já totiž nesnáším takové ty kecy, které vedou rodiče propagující unschooling, že se děti učí dobrovolně a samy od sebe a když se jim zrovna nechce, tak to „jednou přijde“. Je to strašná blbost. K učení se děti musí hnát málem rákoskou. Volná a respektující výchova u mne zkrátka neprojde. Na dospělé taky nikdy nepřijde, že by se jim chtělo pracovat. Pracují jen a výhradně proto, že musí. Přezkoušení díky téhleté kázni proběhlo více než dobře, nicméně mu předcházely dlouhé týdny plnění tzv. portfolia prezentacemi, pracovními sešity, testy a vším možným. Musím ale uznat jedno: díky lockdownům je vzdělávání harantů o dost jednodušší – na Youtube je totiž pár bezvadných videí od učitelů, kteří doopravdy umí, že si nemusím zoufat, když se propadám do fyzikálních a chemických bažin neznalosti. Jak říkám, domácí škola je úžasný vynález! Neměnila bych a doufám, že děti to budou chtít doma už doklepat. Asi by mi celý ten cirkus dost chyběl.
Svět není špatné místo k životu, co? Zvláště když v naší nové staré barabizně byl zedník 5 dní po sobě, dokonce i na Silvestra, a činil se, jen co je pravda. Už to vypadá, že skoro, skoro budou obklady na WC! Není to báječné? Pak koberce, lino, montování linky a skříní z IKEA, vyhnání myší, které se nám tam zvesela zabydlely a požírají mi moje zásoby, a už už cítím vzrušení z mého dvanáctého stěhování! Při představě, že v březnu budu chodit po nové zahradě a s gustem vytrhávat rašící plevel, aby letos neměl vůbec žádnou šanci, je mi prostě blaze na duši a nic na světě to nemůže zkazit. Ani Ukrajinci, ani čínský virus, ani klima, ani žádný moderní gender. Prostě nic. Možná, že je to ale i tím vínem, které jsem už vypila a zítra ráno mi bude o dost hůř.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.