Zítra mi bude 41. Je to moc nebo málo? Mně osobně to připadá jako strašlivě vysoké číslo. David říká, ať jsem v klidu, neboť budu vždycky mladší než on (narodil se v listopadu 81). Klidná ale nejsem ani omylem. Narozeniny jsem přestala mít ráda už před mnoha lety, asi tak v pětadvaceti, kdy jsem taky naposled dostala dort. Od té doby mi přibylo moře vrásek (téměř denně přemýšlím nad botoxem na mračivku, která se za tři covidové roky slušně prohloubila), ale ještě pořád se bez problémů vejdu do kalhot od státnicového kostýmu, který mi tehdy mamka nechala ušít na míru. Mám nesrovnatelně více starostí, než v roce 2006, kdy jsem opouštěla fakultu s prospěchovým stipendiem, červeným diplomem a naivní a tehdy nezdolnou vírou v demokratický právní stát. Denně se rozčiluju nad potomky, nad chabým postupem prací na nové staré barabizně, nad autem, druhy vedlejších vět přívlastkových, algebrou a kyslíkatými kyselinami, nad lumpárnami psů, koček, slepic a nad morčaty, která jsou už zase (!) plesnivá.

V tom všem si málo uvědomuju, že bych měla naopak děkovat za každé nové ráno, kdy můžu bez státní šikany někam zajet onou proklatou toyotou, která musí být snad co týden v servisu, kdy jsou děti zdravé, mám jim co dát jíst a můžu jim přitopit a večer dát teplou vodu na koupání a na ven boty a bundu.

Zítra oslavím v tichu babiččina domu 41. narozeniny. Zima roku 2019, kdy se začaly médii šířit hloupé zvěsti o covidu a kdy jsme měli jen videa z Číny, na kterých soudruzi padali na ulici jak mouchy po nákaze oním směšným virem, který se naší rodině tak trapně vyhýbá, mne zastihla v mimořádně špatné kondici, pokud jde o stav mysli. Byly to těžké měsíce a v březnu 2020 byly najednou osobní negativní emoce potlačeny pochopením, že jsme jen bezprávnými otroky tohoto všivého státu. Tatam byla kdysi neotřesitelná víra v demokratický právní stát…

Zítra oslavím 41. narozeniny. Nemám už žádné cíle ani ambice, má jediná touha směřuje k tomu, abychom přežili cokoliv se na nás hrne. Vím, že je to možné, protože lidé už toho přečkali mnoho špatného, co jim s chutí anebo naprostou lhostejností dělali ti nahoře. Lidé vydrží kdeco a upřímně doufám, že právě moje rodina patří k těm superodolným. Vždyť ani ten covid si na nás ani jednou netroufnul!

Zítra oslavím 41. narozeniny. Doufám, že se v dalších jednačtyřiceti letech budu bavit minimálně tak dobře, jak doposud. Hlavně, abych k tomu měla dost piva. Pak už si nebudu přát vůbec nic.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.