Když se podívám z okna, vidím jen samé hnusné bílé svinstvo. Pole zasněžená, když jdeme na vycházku se psy, napadá nám do bot sníh. Ve skutečnosti ven nechtějí ani ti čoklové. Na silnici je souvislá vrstva ledu tlustá na dva prsty. Vzhledem k tomu, že dočasně (a snad už vážně jen pár měsíců) bydlíme v prudkém kopci, kam se auta horko těžko škrábou i v parném létě, je to situace velmi nepříjemná. Místní silničář (tj. muž vlastnící traktor s radlicí) si totiž řekl, že se mu se svažitým terénem drbat nechce, a tak povinnosti prostě zazdil s tím, že to jednou stejně roztaje, tak jakýpak copak. Dnes to kluziště okukoval můj soused (85 let) s tím, že by rád jel k lékaři. Přemlouvala jsem ho, ať si to rozmyslí, pokud nejde o život. Doufám, že mne poslechne, nechtěla bych, abych musela volat hasiče, aby ho dole seškrábali. (Doplněno: soused se zdárně vrátil i s manželkou, uf.)

Přesto jsem i v tomto nečase musela vyjet s mým starým plechovým miláčkem. Náš druhý vůz se totiž zase polámal a musel do servisu, neboť chlemtal chladicí kapalinu po hektolitrech. Cesta za automechanikem je akcí pro dva, neb je až u Znojma a je nutné odvézt šoféra toyoty zpět (i když včera musel David jet veřejnou dopravou, protože jsem na ledu a se zády řídit nemohla). Než jsme mohli vyjet, bylo třeba auto vytlačit, neboť mu zamrzlo pod koly a samo se nedokázalo odpíchnout. Při tom kaskadérském výkonu jsem si slušně namohla záda, takže chodím shrbená jak babka z Mrazíka, které Ivánek chtěl vrátit hůl, a zobu svoje růžové kamarády jako lentilky.

Letos poprvé doopravdy nenávidím zimu. Komplikuje mi život. Netěším se na leden, protože David bude muset jezdit po soudech v podmínkách, kdy by člověk měl raději zůstat u kamen. Dětem hrozí, že je nebudu moci odvézt na kroužky. Únor straší tím, že budou zase dout vichry s rychlostí 40 km/h, kdy je člověk rád, že rychle vyvenčí psy a přitom mu nespadne na hlavu strom. Navíc mám za pár dní narozeniny a čím jsem starší, tím nepříjemnější ten okamžik je. Kdo by taky chtěl slavit už jednačtyřicáté narozeniny? Já rozhodně ne! Vždy se zvyšujícím se věkem to jde s tělem jedině z kopce – proto taky ten houser. Za mlada by se to nestalo. Už aby bylo konečně zase jaro!

Jediným světlým okamžikem v temnotě zimního slunovratu jsou Vánoce, které s sebou nesou možnost sníst moře bramborového salátu, chlebíčků, včelích úlů, nacpat se štólou (tu už jsme snědli a že se povedla!) a vánočkou (doufám, že ji letos konečně zvládnu z šesti pramenů naráz a ne tu skládanou z devíti copů), vypít vaječný koňak, který čirou náhodu zbyl, když jsem chystala dárek pro mamku, dát si pivo a buráky. A taky se těším, až děti dostanou dárky. Jsou to už sice velcí halamové, ale pořád jsou ještě roztomile zištní a nemůžou se dočkat, až zase přidají další krámy ke kupám těch, které nám pak přetékají z banánovek při našich četných stěhováních. Ani se jim ale nedivím. Popravdě, já mám dostávání dárků ráda dodnes. Je to mnohem lepší než dávání.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.