Včera jsme se večer vraceli z nové staré barabizny a těsně před vískou, kde bydlíme, jsme na silnici uviděli cosi podivného. Nejdřív jsme mysleli, že je to kočka, ale když jsme zastavili, poznali jsme, že je to dravý pták. Na nohou měl GPS a kroužek a kožené popruhy a evidentně nemohl lítat, protože jsem ho poměrně snadno polapila do bundy. Doma jsem milého dravce po mírném boji (nevěřila bych, jak silně dokáže zatnout pařáty, vůbec nešel sundat a prst, kam mi zaťal dráp, ještě teď bolí) šoupli do velké krabice a David volal do záchranné stanice a nahlásil jim číslo z kroužku, aby nám pomohli s hledáním majitele.
Ráno před sedmou nám pak vlastník ptáka volal a do hodiny přidrandila jeho známá. Dravci nasadila čepičkou, posadila ho na bidýlko a odfrčela. My za to obdrželi flašku Jacka Danielse, která se nám báječně hodí pro řemeslníky za úžasnou práci, kterou odvádějí (ty fajnový omítky byste prostě museli vidět a cítit). Jen nějak nevím, jak si to kancelářský krysy, který ani netuší, co je práce, představují, aby tihle chlapi makali do 75 let. Zedničina (a nejen ta) je dřina a opravdu, ale opravdu se při ní nepopíjí kapučínko a nehledá se nejlepší meníčko jako to obyvkle dělají zaměstnanci v Praze nebo v Novém Kyjevě během poloviny pracovní doby.
Proč to tak dlouze, ale zajímavě vypravuji? Protože to kupodivu není poprvé, co jsme zachraňovali dravého ptáka. Před dvěma lety jsme našli na Vysočině jedno přiotrávené káně v lese a tomu jsme také zajišťovali pomoc. Údajně přežilo, i když si dodnes nejsem jistá, jestli nám v záchranné stanici jen nechtěli zvednout náladu. Když jsme totiž káně odevzdávali, vypadalo polomrtvě a ne že se ještě zbráborá.
Dřív se mi opakovaně (opravdu ne jednou) stávalo, že jsem musela volat sanitku zraněným důchodcům, kteří buď nějak blbě spadli ve městě nebo zkolabovali na chodníku. Teď se asi moje karma přesunula na zvířata, za což jsem jí skutečně vděčná, protože zvířata mám o dost radši než lidi. Vždycky se dozvím něco nového, když se jim věnuji, protože nejsou tak nudní jako většina člověčí populace. Díky našemu zatím poslednímu dravci jsem například zjistila, že existují kříženci dravých ptáků (ten „náš“ vypadal jako káně, ale měl zelenošedé nohy a ozobí). Jako bonus máme zvláštní téma pro prezentaci do školy, kterou připravíme s mnohem větší chutí než bláboly o tom, jak se mají lidé navzájem milovat, vystupovat asertivně a respektovat se a být odpovědní.
Na závěr přiznávám, že jsem měla ze záchrany tohoto krasavce zcela sobecky dobrý pocit. Jsem taky prostě jenom člověk.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.