Dnes jsme se vypravili pro tři slepičky. Máme zatím plemeno Dominant v různých barevných variacích. Leghornka vypadá poněkud ochable, tak snad se zbráborá a bude metat vejce jako kulomet. Do budoucna si brousím zuby na české kropenky, jsou mimořádně roztomiloučké a prý jsou to velmi hodné kvočny. Než si ale pořídím tuhletu drůbeží šlechtu s rodokmenem, musím se v chovatelských dovednostech trénovat na prostějších slepičkách.

Minulý týden nám totiž liška uzmula dva kusy nosnic. David to málem oplakal, vždyť s těmi miláčky trávil každý den dlouhé minuty v družné rozpravě nad kvalitou dodané stravy a množstvím vajec snesených na oplátku. Slepice jsme tedy přestěhovali ze zahrady na kopci do bezepčí a chybějící kusy doplnili novými kuřicemi. Doufejme, že si na sebe brzo zvyknou a nedojde k soubojům a že se si ten bezejmenný drůbeží postrach na kopci dá už pohov.

Musím zaznamenat, že díky (konečně) deštivému počasí se manželovi podařilo domluvit se se zedníkem, který nám se svým pomocníkem „fajnuje“ omítky. Pak už jen dlažba a obložení zdí za kamny, vymalovat a hurá, hurá, můžeme se pustit do IKEA skládačky linky, skříní a postelí a nakonec i do stěhování do nové staré barabizny!

Mezitím, než dojde ke kýženému přesunu našich věcí a členů rodiny a veškerého zvířectva do nového působiště, se snažíme pracovat na samozásobitelství. Koupili jsme ořešák, dvě jabloně a meruňku od místního mimořádně zajímavého pěstitele, tak doufáme, že za takových 10 nebo 15 let sklidíme aspoň tři jablka a pět meruněk. S naším zemědelským výkonem mám za to, že jde o reálný předpoklad.

Ostříhala jsem také růže v předzahrádce (dosti od oka, tak snad ještě na jaře vyraší), na plevel v marné naději, že konečně vyhraju nerovný souboj, navršila další vrstvu mulčovací kůry a v brzku se na zoranou zahradu chystám naházet kravský hnůj (v granulích). Slibuju teď přede všemi jako jiskra jasná, že doopravdy, ale doopravdy budu od března vytrhávat každičký kousek pelevel a rozhodně to nenechám zajít tak daleko, jako letos, kdy plevel byl naší hlavní sklizní.

To je ale teď daleko přede mnou. Nyní musím mysl zaměstnávat jinak. U kamen naládovaných dřevem se právě teď snažím přemýšlet na tím, co všechno děti budou muset dodělat, aby splnily požadavky školy, na které jsou zapsané v domácím vzdělávání. V osmé třídě je to už docela tvrdý ořech, to vám povím. Přesto ale pořád všichni hodnotíme domácí výuku jako skvělý krok. Dokud to půjde, vytrváme.

Jdu se znovu podívat na nové slepičky, jestli něco nepotřebují, nebo jestli už se aspoň trochu osmělily. Doufám, že zítra už půjdou hrabat na hnojiště a pořádně si začnou užívat, že se dostaly z drůbežárny do báječného světa tam venku. Už se těším na volská oka, holky!

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.