Dnes se moje milovaná, skvělá, chytrá, vtipná, krásná a celkově dokonalá dcera učila v domácí škole angličtinu. Najednou se začala chechtat a já jí říkám, čemu se zas řehtá jak bláznivá (překvapující toto chování totiž není, vždyť je puberťák), podezírala jsem ji, že provedla bratrovi nějakou lumpárnu. Ona mi předhodila pracovní sešit a ukázala prstem na jeden řádek. Následně jsem se musela smát taky.
Když jsem byla malá, měla jsem ráda mamčin starý slabikář, zvláště kresby plné starostlivých pionýrek, májových průvodů, tatínků v továrnách a maminek u plotny. Všechno pěkně poplatné době a pro děti hezky polopaticky vyjádřené. Kdybych pořádně prošmejdila babbičn dům, možná bych ho ještě někde na dně skříně našla, ale nechce se mi. Nač se vracet do minulosti. Praštěná přítomnost mi docela stačí. Dceřina angličtina jen potvrdila můj názor, že časy se zkrátka nikdy nemění a lidi zůstávají vždycky stejní. Ještě že totožná dříve i dnes je i možnost se na tohle všechno vykašlat, dobře se pobavit a žít si po svém.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.