Když jsem si pročítala dnešní rozsudek Nejvyššího soudu o odškodnění podnikatelů za krizová opatření vydávaná za nouzového stavu (čj. 30 Cdo 63/2023-71, celý je už dostupný na webu soudu), vzpomněla jsem si na několik textů z doby raně covidí a řádně jsem se zasmála. Pojďte se taky pobavit.

Než přejdu k těm vtipným záležitostem, připomenu, že my s Davidem jsme prakticky hned po vyhlášení prvního nouzáku v březnu 2020 všechny, kdo měli zájem, informovali, že za covidí opatření je možné žádat náhrady. Nikdo si tedy nemůže stěžovat, že netušil, co má dělat. Vědět to měl a mohl. To za prvé.

Jak nárokovat náhradu škody způsobenou krizovými opatřeními vlády?

Bohužel se k soudu odhodlalo jít jen minimum lidí a ještě méně z nich to vůbec dotáhlo do konce, takže skutečně nehrozí, že by stát zbankrotoval kvůli podnikatelům chtivým odškodnění za přitroublá omezení.

Svůj podíl na tom, že nikdo nevěřil v úspěch, byť by se evidentně bránil oprávněně, měl jednak předseda Nejvyššího soudu. Ten pro média mj. řekl:

„Veškerá opatření, která vláda a ministerstvo zdravotnictví činily, byla v první řadě v zájmu ochrany zdraví našich občanů. Musíme zohlednit i tohle.“ „Aby se v této situaci nesnažili někteří vydělat. Aby to nevzali jako možnost levného výdělku a zneužití té situace, aby se obohatili,“ dodává předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy.

No kdo by po tomto věřil, že soudy budou rozhodovat spravedlivě, že jo.

Pozadu nezůstala tehdejší ministryně spravedlnosti Benešová se svou pověstnou vatou:

Stát opatřeními proti šíření epidemie nového typu koronaviru škodu nezpůsobil, řekla dnes v České televizi (ČT) ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO). Nepředpokládá, že žaloby o náhradu škody budou úspěšné. Pokud to bude potřeba, na jednání o těchto žalobách přesune trestní soudce. „Každý podnikatel s tím musí počítat, musí mít takzvanou vatu,“ řekla Benešová.

Kdákat nesmysly musel i tehdejší předseda Advokátní komory (zajímalo by mne, jestli se ten dědek hloupý třeba aspoň trochu stydí):

Jenže vedle zmíněných aktivit a Koronaporadny máme i „koronavirovou“ žalobu, která samozřejmě a bez ohledu na počet svých „reprezentantů“ vzbudila náležitou mediální pozornost. A jestliže k vlastnímu podání žaloby přičteme i související aktivity jejích tvůrců, kteří prostřednictvím osobních výzev zasílaných elektronickou poštou vyzvali mimo jiné i ústavní soudce „k veřejné podpoře v souvislosti s věcí, v níž mají (pozn.: žalobci) postavení strany v probíhajícím soudním sporu“, nemohu jinak, než efekt a žádanou efektivitu „koronavirové“ žaloby z lůna Mgr. Davida Záhumenského a jeho manželky přirovnat k efektu a efektivitě výstřelu z Aurory.

Obávám se, že na tomto místě nejmenovaný ústavní soudce, který se v dané věci obrátil na ministryni spravedlnosti s tím, nechť jako oprávněný orgán posoudí „toto nevhodné chování“, má právem o důstojnosti jednání jmenovaného advokáta jinou představu než on. Podobně „reprezentativní“ jsou v této chvíli (!) odborné úvahy na téma „zdali usnesení či rozhodnutí“ se závěry o budoucí vymahatelnosti sankcí (JUDr. Jiří Vaníček).

Medvědí službu kreditu advokacie odvádí též ti kolegové, kteří momentálně nemají lepší nápady než nabízet potenciálním klientům zastupování proti státu o náhradu škody, případně, když podobná podání už přímo koncipují.

Ajaj, to jsou ale blbosti, co je někdo schopen ve strachu napsat, což? Mimochodem, o Auroře jsme zrovna dnes učila v domácí škole. Víte vy vůbec, jak báječně se dítěti, které zažilo covid, vysvětluje, co je to propagadna? Jak dobře se mluví po volbách PePy o kultu osobnosti? Jak jednoduché je vysvětlit, co za svině jsou komunisti a jiní pitomci, kteří škodí lidem? Jde to samo.

Ale zpět ke covidovým odškodňovacím hrátkám. Nejvyšší soud mj. v dnešním rozsudku uvedl:

V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.

Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný.

Ve světle toho pak nabývá zcela jiných významů pandemický text Tomáše Sokola, ano, TOHO! trestsního pana advokáta:

V takto nejisté situaci se lze dobrat k závěru, že pokud v rámci posouzení s péčí řádného hospodáře, včítaje v to třeba i právní analýzu, dospěje zodpovědná osoba k závěru, že jí spravovaný subjekt má na náhradu škody nárok, uplatní jej a stát odmítne platit, nezbývá než podat žalobu. Nikoliv ale proto, že dotyčný řádný hospodář vysloveně chce, ale protože musí.

Ten, kdo by nárok neuplatnil, a tím způsobil na jím spravovaném majetku škodu spočívající ve snížení objemu tohoto majetku o neuhrazenou škodu, se vystavuje riziku možného postihu pro porušení zmíněné povinnosti péče řádného hospodáře, jinak též řádné správy cizího majetku.

Postih může být dvojího rázu. V případě, že by šlo o hrubou nedbalost, by přicházel v úvahu postih dle trestního zákoníku. Kdyby o takový případ nešlo, pořád ještě zbývá možnost civilní žaloby toho, komu škoda vznikla, proti tomu, kdo škodu způsobil. Typicky například akcionáři akciové společnosti, jejíž představenstvo nenárokovalo náhradu škody způsobené krizovým, respektive nouzovým opatření za krizového zákona. Zejména pak, pokud jiná akciová společnost v podobném postavení, ale aktivnější, náhradu škody získala.

Z toho všeho vyplývá ještě jeden jediný logický závěr. Pokud se advokáta klient za této situace zeptá, co by měl dělat, a advokát není schopen jednoznačně dovodit, že klient nemá na žádnou náhradu škody nárok, ale pouze je schopen tvrdit, že nárok zde je, byť je sporné, v jaké výši bude prosazen například soudním řízením, nezbývá než doporučit vymáhání tohoto nároku, a to včetně podání soudní žaloby. Pak nemůže nikdo nic vyčítat ani správci cizího majetku, ani advokátovi, že chybnou radou způsobil škodu.

Právní praxe vychází z toho, že ten, kdo spravuje cizí majetek, sice nemusí detailně rozumět problematice škodní události, ale jeho povinností je si v takovém případě sehnat kvalifikovaný odborný názor, v tomto případě kvalifikovaný odborný názor právníka.

Čtete to, co já? Že podnikatelé měli povinnost o odškdonění žádat? Ha! To je ale krásná představa, jak všichni ti, kdo se bezhlavě podřizovali tupým krizovým opatřením a nebránili se proti nim, i když jako řádní hospodáři měli, jdou sedět. No jen řekněte, že se nesmějete a nepředstavujete si, na koho byste tak asi nejradši pdoali trestní oznámení. Já mám favoritů, kterým bych se s chutí za jejich loajalitu ke státu a servilnost pomstila, několik.