Dva a půl roku jsem skoro denně zaznamenávala dění v pandemickém světě na blogu Stav bez nouze. Myslím si, že je to skutečně výjimečný a jedinečný počin. Říkala jsem si, že to byla spousta zbytečně promrhaných hodin.
Včera mi ale jedna kamarádka nasadila brouka do hlavy, řekla totiž, že si už spolu s kolegyní v práci některé věci nevybavují, že je vytěsnili anebo zapomněli. Je to normální, tak prostě lidská mysl funguje, jinak by nám všem škráblo. Naštěstí ale existuje internet. Já sama taky zírám, když (zřídkakdy) na Stav bez nouze zabrousím, co jsem všecko zaznamenala a jestli to bylo doopravdy vůbec možné.
Proto jsem se rozhodla, že budu vytahovat vzpomínky jako králíky z klobouku a dávat je na sociální síť X (dříve Twitter, jak s oblibou píše Seznamzprávy) a na telegramový kanál Svoboda za humny, vždy z toho stejného data (+/- den), jaké zrovna bude v kalendáři, jen o dva tři roky zpět. Asi to stojí za to připomínat, navíc mne to skoro nic nestojí.