S notnou dávkou hrůzy, tak jako všichni, vzpomínám na školní jídelnu. Za nás byl svět ještě drsný, a tak nad námi u vyhazovacího okýnka bděly nejen zlé kuchařky, ale taky učitelský dozor, který si mnohdy nezadal s ostřílenými bachaři. Techniky schovávání odporně prorostlého páchnoucího vepřového pod našedlé šťouchané brambory byly těmto ženštinám známy, a tak s nimi člověk daleko nedošel. Ve školní jídelně existovaly pro mne 3 nejděsivější druhy stravy:

a) špenát (se stejným „jídlem“ připomínajícím konzistencí, barvou i zápachem husí lejno jsem se setkala v dospělosti v nemocnici po operaci krčních amdlí, kdy jsme za týden shodila sedm kilo a při cestě domů jsem si musela kalhoty držet oběma rukama);

b) drožďová polívka (že bude k obědu právě tento blaf každý věděl už od příchodu do školy);

c) nejhorší ze všech – prejt (situace pak připomínala slavnou scénku z Monty Pythonů, prejt byl prostě všude, hlavně zase pod těmi nešťatsnými brambory).

Dnes ráno jsem si na ta příšerná otrocká léta dítka školou povinného vzpomněla, když jsem četla článek s názvem „Jazyková bariéra nevadí. Ukrajinské děti mají ve školkách jiný problém“. Prý malým vděčným uprchlíčkům nejede chleba ke svačině a maso s rejží (jako co yb chtěli, to byl svátek, když byla na jídelníčku znojemská!), protože jejich domácí jídla jsou jiná. Ano, jiná, ale neskonale, neskonale horší. Fuj!

Moje druhá příšerná vzpomínka na jídla z dětství se totiž váže ke stravování doma. Moje mamka byla a je výborná kuchařka, ale někdy ji popadla, bohužel k anší velké smůle, touha vařit různá cizokrajná jídla a volba bohužel často padla na ukrajinské mňamky. Řeknu vám, nežral to ani pes, a to doslova. Ještě že moji mamku třeba nenapadlo vařit polívku ze zkvašeného chleba. Brrrr. Když vidím, čeho jsme byla ušetřena, říkám si, že to bylo vlastně dobrý.

Nejhnusnější ze všeho byly golubce. To se dalo jíst jen se zacpaným nosem, bez kousání a chutnání. Boršč nebyl o nic méně odporným jídlem, a to jsem byla zvyklá jíst prdelačku ke snídani, k večeři sulc a husí krev, tlačenku na svačiny do školy, kačení žaludky, králičí játra a z donucení i ovar, a to 6x ročně podle frekvence zabijaček (jen prasečí mozeček jsem nikdy nezvládla). Vyběravá jsem nebyla ani omylem.

Jediné, co mi z těch všech východoslovanských hrůz chutnalo, byl kyjevský kotlet, ale dost pochybuju, že je to doopravdy ukrajinské jídlo, když všechno ostatní je absolutní humus (beztak ho jen čmajzli z Francie).

Docela se proto bavím představou, jak se do škol a školek postupně dostává ukrajinský jídelníček. Představuju si žalobu pododnou nějaké vypečené muslimské bažící po zákazu vepřového. Docela by mne zajímalo, jak by to soudy právně posoudily, když už matku veganku poslaly s požadavkem na veganskou školní kuchyni do háje zeleného (na druhou stranu vězni veganské stravování soudci umožnili, asi pro lumpy neplatí stejná pravidla jako pro školáky, to už ale víme dávno). Jedno vím ale jistě už teď – jestli by ukrajinský jídelníček zvítězil, české dět by se ještě modlily za návrat špenátu a drožďovky!

Moje děti říkají, že na domácí škole je jedna z opravdu dobrých věcí ta, že vaří mamka. Na nutnost stravovat se ve škole vzpomínají ve zlém. Chápu je, od střední jsem radši hladověla, než jíst to, co vylovily kuchařky z várnice. Jestli máte svoje děti rádi, mohli byste uvažovat o domácí škole i z tohoto důvodu. Stojí to vážně za to. Návdavkem k dorbé stravě se obejdete bez nejrůznějších inkluzivních, personálních a obohacujících prvků našeho upadajícícho vzdělávacího systému.

P. S:: Škoda, že své stravovací návyky neprosazují třeba Vietnamci. Jejich kuchyni bych do sebe totiž mohla ládovat denně a vůbec bych se nezlobila. Mňam, hned bych si dala pořádně pho bo s tofu a hrstí koriandru! Nezlobila bych se ani za sushi, které umí připravit moje dcera tak báječně (byť „jen“ vege z okurky), že bych ho mohla sníst kopu.