Soudní přezkum krizových covidových opatření nebyl možný, stejně jako kontrola samotného vyhlášení nouzového stavu. Za to můžeme děkovat odvážným „hrdinům“ v talárech dřepících svými starými a strachem z viru staženými zadky na židlích Ústavního soudu. Aby to ale nevypadalo až tak blbě (jako že lidi nemají přístup k soudům a není jim v tomto báječném právním státu poskytnuta aspoň formální ochrana před tvrdými zásahy moci výkonné), soudci se neustále zaklínali tím, že až se někomu na základě krizového opatření jednou stane něco opravdu nepěkného, to na tuty přezkoumají. No, tento slib nedodrželi.

Své o tom ví advokát Jaroslav Kuba, který se pokoušel bránit před drzým a přuitroublým jednáním policajtů, kteří ho dne 1. 3. 2021 poblíž křižovatky ulic K Přehradám a Žitavského v Praze přibližně ve 20:50 hod. zastavili a pokynem mu zakázali v pokračování v cestě do Davle, kam jel navštívit blízkou osobou v neodkladné osobní záležitosti. V žalobě Kuba uvedl, mimo jiné, že byl podle něj zásah švestek v rozporu s právem, neboť se jejich postup opíral o nezákonné krizové opatření vlády, které bylo vydáno v době, kdy platil protiústavním způsobem vyhlášený nouzový stav, a jím stanovené omezení samo o sobě nepřiměřeně zasahovalo do jeho práva na svobodu pohybu.

Městský soud mu, jaké to překvapení, ukázal prostředník. Nejvyšší správní soud se nenechal zahanbit. Bláboly k důležitosti nouzového stavu a obhajobou způsobu jeho vyhlašování vás už unavovat nebudu a na zbytečné citace se tedy vykašlu. Radši se pojďme zasmát nad stupiditou další argumentace soudců směrem ke krizovým opatřením:

„Co se týče účelnosti omezení mobility, Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že snížení mobility v obecné rovině sníží počet kontaktů osob, a tedy i riziko přenosu koronaviru, k němuž dochází právě při bezprostředním kontaktu osob. Ostatně i z odůvodnění usnesení vlády č. 216 vyplývá, že zvýšená mobilita přispívá výraznějšímu šíření koronaviru. Stěžovatelův argument, že ne každé omezení mobility zamezí šíření koronaviru, je v nynější věci nepřípadný. Sám totiž uvedl, že cílem jeho cesty byla návštěva známého, a tedy ani nepopíral, že při cestě dojde ke kontaktu s jinou osobou, a právě omezení kontaktů, které představují riziko přenosu koronaviru, bylo smyslem krizového opatření. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se stěžovatel cítil být zdráv. Ohledně svého zdravotního stavu v době tvrzeného nezákonného zákazu stěžovatel nic nedokládá a Nejvyšší správní soud ani nepovažuje za nezbytné podrobně vysvětlovat, že se koronavirus (jako většina virových onemocnění) šíří také prostřednictvím osob, které o své infekčnosti nevědí.

Navíc, za účelem minimalizace dopadů do práv adresátů sama vláda stanovila z obecného omezení mobility řadu výjimek, které měly umožnit naplňování socioekonomických potřeb. Poměření proti sobě stojících zájmů stěžovatel správním soudům takřka znemožnil, neboť k cíli své cesty neuvedl nic konkrétního. Význam svobody pohybu spočívá do značné míry v tom, že je volný pohyb nezbytným předpokladem realizace dalších základních práv a svobod; omezení svobody pohybu tak je třeba poměřovat též s přihlédnutím k tomu, jak omezuje jejich realizaci – zda znemožňuje realizaci rodinného a soukromého života, zaměstnání, podnikání atd. Pokud jde o samotné znemožnění cesty stěžovatele za jeho známým, Nejvyšší správní soud jej nepovažuje za nepřiměřené. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vlády č. 216, v době přijetí krizového opatření hrozilo nekontrolovatelné šíření koronaviru vedoucí k vyčerpání kapacit zdravotnického systému, a tedy i k zásadnímu dopadu do zdraví populace – za takové situace bylo omezení zbytných kontaktů, při nichž hrozila infekce koronavirem, zajisté přiměřené...

Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že byl krizovým opatřením popřen samotný smysl svobody pohybu. Bylo-li účelem krizového opatření snížit počet zbytných kontaktů, pak v podstatě nepřicházelo v úvahu vyjmenovat veškeré druhy kontaktů, které jsou zbytné, a ty zakázat – nezbývalo tak než mobilitu omezit v obecné rovině s vyjmenováním těch účelů cest, pro jejichž omezení nebyl dostatečný důvod. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovateli
bylo omezením pohybu znemožněno, aby uspokojil své nutné socioekonomické potřeb.

Čumíte jak puci, co? Já ne, nic jiného jsem nečekala, aspoň jedno plus totiž musím NSS přiznat – je silně konzistentní, pokud jde o podkuřování vládě a posílání občanů do háje zeleného s jejich domnělými právy a svobodami. Zapamatujte si to. Až vám zase nějaký ulhaný advokát chtivý politické moci a jistého korýtka bude věšet bulíky na nos, jak že ty soudy všecko zrušily a opatření byla na beton nezákonná, nebo snad dokonce protiústavní, nevěřte mu. Doporučte mu, blbečkovi nevzdělanému, k četbě třeba toto dnešní rozhodnutí NSS (ale můžete vybrat kterékoliv jiné, jsou si svojí obludností podobná jak vejce vejci). Když v sobě bude mít ten právní neznaboh aspoň promile mravnosti a studu (a možná některý i rozumu), měl by si nasypat popel na hlavu a do smrti se kát jako Sarka Farka za to, jak moc balamutil lidi.

Podle rozsudku NSS čj. 5 As 2/2022 – 29 ze dne (věřte nevěřte) 21. 10. 2022, dostupný na www.nssoud.cz