Nejvyšší správní soud se ještě tu a tam blejskne pěkným coviistickým názorem, jako třeba zrovna včera, kdy poslal do háje zeleného jednu studentku Masárny, která nesouhlasila s praštěným O-N-T systémem (pamatujete si to vůbec, někdy se mi zdá, že ani ne, nicméně mě to nepřekvapuje, and lidstvem jsem dávno zlomila hůl).

O co že šlo? O toto:

Žalobkyně podala ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Nezákonný zásah podle žalobkyně spočíval „v protiprávním vynucování si informací o zdravotním stavu žalobkyně a v protiprávním omezování přístupu žalobkyně ke vzdělávání v prezenční formě pod záminkou ‚bezinfekčnosti‘ s ohledem na šíření nákazy covid-19“, a to v době od 22. 11. 2021 do 17. 12. 2021. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Holka byla v podzimním semestru akademického roku 2021/2022 studentkou 7. semestru studijního programu Archeologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Opatřením rektora žalované č. 8/2021 (dále jen „opatření rektora MU“), vydaným s účinností od 22. 11. 2021, na které navazovala tři opatření Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, byla stanovena povinnost studentů respektovat tzv. systém O-N-T (tj. očkování – nemoc – testování). Prezenční výuky se tak mohli účastnit pouze studenti, kteří doložili splnění jedné ze tří podmínek:

  • očkování proti onemocnění covid-19 certifikátem EU COVID nebo obdobným certifikátem,
  • laboratorně potvrzené prodělání onemocnění covid-19 za podmínky, že od prvního pozitivního testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 180 dní, nebo
  • negativní výsledek testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 ne staršího než 7 dní, a to RT-PCR testu nebo antigenního testu provedeného poskytovatelem
    zdravotních služeb anebo rychlého antigenního testu určeného pro samotestování.

Studentka s omezujícími opatřeními nesouhlasila, uvedené podmínky nesplňovala, a tak prezenční výuky se prostě neúčastnila. Znemožnění docházky ale podle soudů nebyl žádný zásah, kdybyste si třeba mysleli opak. Proč, to vám vysvětlím níže.

Stručně lze shrnout, že studentku přece nikdo samotným opatřením neomezil, mohla, kdyby chtěla a kdyby nebyla líná a ustrašená, jít do školy, poprat se s vrátným učitelem, děkanem, bláznivými spolužáky a přivolanými policajty, a teprve pak, až by ji nějaká švestka vyhodila na chodník, by měla ten kýžený zásah, proti kterému by aspoň směla podat žalobu (kterou by soud zamítl, ale mohla by ji aspoň sepsta a poaslat datovkou, a to se v dnešní době počítá jako ochrana práv).

Krajský soud konstatoval, že studentka i její advokátka byly neschopné blbky, které endokázaly ani sepsat pořádně žalobu, a tak mu nezbylo, než žalobu zamítnout (všichni advokáti, kteří něco řešili s covidem byli podle soudců úplní neschopové, jenž nedokážou sesmolit ani nákupní seznam, abyste věděli, že takovým imbecilům vůbec Komora dala glejt na výkon advokacie, to nechápu):

Krajský soud konstatoval, že žalobkyně vyjadřovala nesouhlas s podmínkami stanovenými opatřením rektora MU a opatřeními FF MU, nicméně k reálným dopadům navázaným na skutečnou realizaci omezujících opatření, které by se promítly konkrétně a přímo v její právní sféře, nic konkrétního netvrdila.

Pouze uvedla, že „se nechtěla vystavovat riziku, že bude z výuky vyhozena“, případně že „nechtěla situaci eskalovat“, a tudíž se o účast v prezenční výuce ani nepokusila.


Dle krajského soudu z ničeho neplyne, že by opatření byla ve vztahu k žalobkyni skutečně vynucována, respektive že by ze strany žalované došlo alespoň k pokusu opatření vynucovat.

Krajský soud tudíž neměl za prokázané, že by žalobkyně nemohla prezenční výuku absolvovat právě v důsledku opatření rektora MU, eventuálně v důsledku navazujících opatření FF MU. Aktivita žalobkyně, spočívající ve zjišťování, zda budou přednášky „streamovány“ a jak má ve své situaci postupovat, nebyla dle krajského soudu reakcí na vynucování omezujících opatření.

Krajský soud ještě vyblil následující humus:

Žalobkyně dle krajského soudu uvedla plausibilní argumenty proti opatření rektora MU a opatřením FF MU, avšak z ničeho nevyplynulo, že by jejich reálným důsledkem bylo skutečné zasažení práv žalobkyně. Žaloba směřovala jen proti samotným pravidlům, přičemž až jejichž realizace mohla žalobkyni zkracovat na jejích právech.

Žalobkyní tvrzený zásah se odvíjel od jejího předpokladu, že by do budovy či učebny nebyla vpuštěna, nesplňovala-li by výše uvedené podmínky tzv. systému O-N-T, případně že by byla vystavena ponížení pramenícímu z možné kontroly splnění těchto podmínek.

Krajský soud tak dospěl k závěru, že opatření rektora MU, ani na ně navazující opatření FF MU, sama o sobě nejsou nezákonným zásahem. Teprve na jejich základě mohly být realizovány konkrétní postupy, které by mohly žalobkyni zkracovat na jejích právech. To se však v projednávané věci nestalo.

Muhehehe.

Smutný je, že krajskej soud byl ještě vlastně hodnej, vzhledem k tomu, co vylezlo z NSS.

V kasaci advokátka studentky napsala (cituju shrnutí argumentace z rozsudku, stížnost jsme neviděla):

Stěžovatelka namítá, že zásahem je úkon, který není rozhodnutím, ale je závazný pro osoby, vůči nimž směřuje. Vynucení splnění určitého pokynu je dalším navazujícím zásahem. V posuzované věci je tedy zásahem již samotné vydání opatření rektora MU a opatření FF MU, která směřovala přímo vůči stěžovatelce. Stěžovatelka byla natolik ovlivněna snahou předejít možným negativním důsledkům vyplývajícím z opatření rektora MU a opatření FF MU, že její rozhodnutí neúčastnit se prezenční výuky nelze považovat za projev svobodné vůle, nýbrž za výsledek neformálního donucení.

Proto již samo vydání pokynu formou uvedených opatření je nezákonným zásahem. Splněna je i podmínka přímosti zkrácení na právech stěžovatelky a podmínka přímosti zásahu. Za konkrétní (faktický) dopad nezákonného zásahu je možné považovat „odůvodněný strach z případné konfrontace a ponížení před ostatními studenty“.

Pokud by vydání a „udržování“ opatření nebylo zásahem, stěžovatelka by neměla dostatečně účinný prostředek ochrany; jedinou možností by bylo nerespektování stanovených pravidel a domáhání se ochrany před nezákonným zásahem až poté, co by žalovaná dodržení těchto pravidel vynucovala, což by však do stěžovatelčiných práv zasáhlo výrazněji.

Závěr krajského soudu je neudržitelný také proto, že nezbytným atributem účinného prostředku ochrany práv jednotlivce je jeho včasnost.

Stěžovatelka ještě NSS vzkázala:

Za nezákonný zásah lze považovat i pouhou výzvu určité osobě, aby něco činila, a navazující poučení, že pokud tak neučiní, ponese negativní následky. Přestože opatření rektora MU a opatření FF MU nezmiňovala konkrétní negativní důsledky jejich nerespektování, je zřejmé, že jimi bylo myšleno nevpuštění studenta do budovy či učebny, případně jeho následné vykázání z daných prostor.

Soudci NSS svorně vztyčili prostředník:

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že s ohledem na povahu opatření rektora MU a opatření FF MU a absenci označení jakéhokoliv konkrétního a přímého zásahu žalované vůči stěžovatelce, nenabídla stěžovatelka žádné smysluplné vymezení tvrzeného zásahu. Za této situace nebylo úkolem krajského soudu, aby začal sám zjišťovat existenci dalších možných myslitelných zásahů neoznačených v žalobě.

NSS proto dospěl k tomuto:

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud pochybil, pokud žalobu věcně projednal, neboť ji měl odmítnout.

Prostě se soud neměl s ničím tak odporným, jako je nějaký poonděný odmítač, vůbec špinit, fuj, ble, bakaný.

NSS všemu nasadil korunu tímhletím blábolem:

Zároveň Nejvyšší správní soud považuje za vhodné s ohledem na kasační argumentaci stěžovatelky zdůraznit, že výše uvedené nekoliduje s požadavkem na účinnou právní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Za prvé, v případě, v němž by opatření rektora MU a opatření FF MU byla materiálně vyhodnocena jako opatření obecné povahy, což však v projednávané věci s ohledem na předmět řízení není nezbytné zkoumat, pak by byl možný jejich přezkum podle § 101a s. ř. s., a to bez ohledu na to, zda byla proti stěžovatelce přímo aplikována. V takovém případě může tvrzené zkrácení na právech plynout přímo z daného opatření obecné povahy (§ 101a odst. 1 s. ř. s.).

Za druhé, pokud by byla opatření rektora MU a opatření FF MU vyhodnocena jako normativní předpis určité stavovské či veřejnoprávní korporace…, měla by stěžovatelka možnost, v případě jakékoliv konkretizované a přímé aplikace daného právního aktu v subjektivní sféře stěžovatelky, podat buď žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., nebo žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s., v závislosti na tom, jakým způsobem (rozhodnutím či jinak) by žalovaná přímo zasáhla do veřejných subjektivních práv stěžovatelky.

Prostě: „F*ck you!“ NSS to takto pěkně mohl zkrátit do pár písmen, ten svůj výplod (už totiž přesně vidím, jak soudy důsledně zkoumají zákonnost a přiměřenost opatření při abstraktním přezkumu, háhá).

A pak že soudy byly proti covidovejm opatřením, jasně, to mi podrobně vyprávějte, jak rušily ta hrozná oaptření, to mi vyprávějte na dobrou noc. Nechápu, že si ještě nějakej blbeček může myslet, že žije v právním státě, chacha. A nechápu, že to, že soudy rozhodují, jak rozhodují, může někoho ještě žrát, vždyť je to celý spíš srandovní, jak svět funguje.

Rozsudek NSS čj. 3 As 205/2022 – 36 ze dne 20. 10. 2023, dostupný na www.nssoud.cz.