Už nevím, kde na mne vykoukla reklama na web Začni učit! s doprovodným ukňouraným textem, jak je málo učitelů a jak děti prahnou po vzdělání a že by si každý, kdo je toho schopen, měl stoupnout za katedru a poučovat omladinu o životě. Web jsem si svědomitě prošla a jediné, co jsem po jeho opuštění věděla na beton, bylo, že učit nikdy nebudu. Nikdy, nech si to všichni zapamtují.

Mám docela ráda děti, dokonce i ty cizí, pokud to nejsou zpovykaní haranti. Dá-li se s nimi mluvit a jsou-li ochotní poslouchat, jsem vlastně v přítomnosti malých lidí docela ráda. Právě proto bych jim ale nemohla dělat to, co jim učitelé standardně provádějí. Začňěme ale u pedagogické fakulty. To je totiž zásadní překážka mé učitelské kariéry, protože s hloupými požadavky systému bych se nějak vypořádala a děcka bych přitom naučila, jak přesně se pravidla očurávají.

Když se chcete stát učitelem, měli byste mít alespoň tzv. pedagogické minimum. To bohužel znamená zapojit se (zase) do vzdělávání na vysoké škole. Přiznám se, že jsem to před pár lety naivně zkusila, jako kdyby mi nestačila právnická fakulta. Samotné přijímačky nebylo těžké udělat, konkurence byla značně nízké kvality (už to samo o sobě je smutné). Přišla jsem, něco vyplnila do papírů, aniž bych kdy testy viděla a ejhle, překvapení, překvapení, byla jsem přijata.

Kosa padla na kámen už první den ve škole. Nějaká podivná asistentka se jala vysvětlovat dospělým osobám, co to je pedagogika. Když se dostala k tomu, že prý existují i nějaké alternativy jako třeba „ta montessori“, ale o tom že toho moc neví, měla jsem dost. Takové telátko a ono to vzdělávalo ty, kdo měli učit děti! Jak asi tušíte, na té přitroublé škole mne už prakticky neviděli. Jako kantorka se nadále realizuju jen se svými dětmi v rámci domácí výuky.

Popravdě jsem za to, že jsem se do systému nedostala, ráda. Za prvé by mi bylo blivno ze všech kolegů, kteří jásali nad šťouračkami a nemohli se dočkat píchačky, kterou si taky mnozí s radostí zopakovali a ještě o tom blahu přednášeli dětem.

Za druhé: nedokázala bych dětem lhát o změnách klimatu, vyhrožovat jim plameny pekelnými a nemohla bych je děsit zaručeným koncem té naší planety opic.

Za třetí: neumím kreslit modrou a žlutou pastelkou tak dobře, abych mohla vylepit do každičkého okna školní budovy státní symbol cizího státu v barvách popelnic na tříděný odpad.

Za čtvrté: nedokázala bych vyprávět báchorky o tom, jak se bude všem úžasně dařit, když se budeme mít rádi, tolerovat kdejaký nesmysl a nechat ostatní, aby žili na náš úkor.

Za páté, za šesté, za sedmé… mohla bych toho napsat hodně, ale jak jste určitě pochopili (stejně jako já), zkrátka a dobře, nehodím se na to, abych poslouchala a abych dětem věšela na nos bulíky. Učitelka ze mne nikdy nebude a stejně by o mne žádný ředitel nestál.

Osobně doufám, že se ještě najdou další rodiče, kteří nechají děti doma a že třeba budu učit nějakou povedenou skupinku pěti šesti starších chytrých děcek a budeme si bez všech těch blbinek okolo na rovinu říkat, jak se věci mají, a budeme mezi sebou jednat bez servítků a všech kudrlinek a podobných sladkobolných krávovinek, kterých je dnes všude plno.