Dnes vyšel na České justici článek s titulkem „Žena přišla o sluch. Soud odmítl odškodnění za potíže po očkování proti covidu.“ Jde o jednu z mnoha a mnoha žalob, které po celém světě kvůli očkování proti nanicovaté chorobě, která dokázala pozabíjet jen minimum lidí, běží.
Na České justici se píše:
Žena před soudem vypověděla, že ihned po vakcíně od společnosti AstraZeneca v březnu 2021 začala cítit mravenčení v prstech a ztratila cit v obličeji. Tři dny po očkování pak přestala slyšet na pravé ucho, na které je dodnes ohluchlá. Své pocity přirovnala k těm, které pociťují pacienti s mrtvicí. Žena, která v Mohuči pracovala jako zubařka a které v době očkování bylo 40 let, u soudu předložila posudek univerzitní kliniky ve Würzburgu, který poškození následkem očkování potvrzoval. Dnes se očekávalo, že soud buď v případu rozhodne, nebo nařídí další posudek. Soud nakonec vynesl verdikt, jehož písemné zdůvodnění předloží později.
Osobně je mi úplně fuk, kolik blbounů, co se nechalo DOBROVOLNĚ kvůli vlastní zmatenosti očkovat, zatřepe bačkorama nebo bude nemocných (no, to druhé mi tak moc jedno není, protože ti ochořelí budou zbytečně vysávat kapacity zdravotnictví a moji peněženku, takže se mne to bohužel týká víc, než je mi libo).
Celá situace mne zajímá jen a pouze z hlediska právního a z hlediska otřesného přístupu společnosti k povinnému očkování nebohých dětí jak na běžícímu pásu bez rozmyslu a bez ohledu na rizika nebo jejich trestání, když se nikoliv ony samy, ale jejich rodiče rozhodnou vakcinačnímu diktátu vzdorovat. Fascinuje mne, jak se za očkování kojenců bijí i ti, kteří se sami o sebe tak bojí, že by si nikdy nenechali nic píchnout. Taková názorová nekonzistence je pro nepochopitelná.
Pokud by se tedy stalo (čirou a absurdní náhodou), že by nakonec došlo před soudem ke konstatování, že covid vakcíny měly nebezpečné vedlejší účinky, pak by jistě bylo na místě znovu zvednout debeatu o dětských vakcínách. Tvářit se, že u dětí je vakcinace dar z nebes a u dospělých mimořádná hrůza, je pokrytecké a hloupé.