Může se vám zdát hloupé, že se pořád dokola zabývám slepicemi. Měla bych přece spolu s novináři brečet nad ukrajinskými dětmi, které, bééé, bééé, nemají zdravotní péči kvůli válce. Jasně, že kvůli válce, protože bez ní na Ukrajině zdravotnictví šlapalo jak hodinky. Navíc taky na světě nejsou žádné, ale opravdu žádné jiné děti, které by snad měly bídu, hlad nebo by naopak neměly přístup k posledním výkřikům lékařské vědy. A já tu namísto strachování se o jednu zkorumpovanou postsovětskou republiku roním slzy nad slepicemi! Řeknu vám jediné: jestli vám můj přístup vadí, tak se s tím nějak naučte žít. Slepice jsou mi holt milejší. Lepší už to se mnou nebude.
Chcete-li se dozvědět více o tom, co si stát může dovolit vůči vašim slepicím, prohlásí-li je za choré ptačí chřipkou, čtěte zde.
Když píšu odpověď pro web advokátní kanceláře, musím být korektní a slušná. Na tomto blogu ale můžu dát lidem upřímný návod na to, co mají dělat, když by pro jejich slepice přišla smrtka v podobě úředníka veterinární správy. Vlastně to ani nebude můj návod, kdepak. Vymysleli ho předkové v době Protektorátu, kdy také stát dělal soupisy drůbeže a její chovatele různě šikanoval. Úryvek je z knihy „Zítra bude líp“ a za informaci o něm děkuji jedné kamarádce.
Doufám, že máte doma dost pytlů a hodně odvahy. Jen si nejsem jistá spoluprací se sousedy. Nějak z nich nemám po zkušenostech z covidu a Ukrajiny dobrý pocit a rozhodně jim dvakrát nevěřím. Jak je možné, že to dřív lidem fungovalo tak, jak je popsáno v knize? V čem je rozdíl? Stát přece byl vždycky stejný úhlavní nepřítel č. 1, nechápu, co se změnilo.
P. S.: Omlouvám se, obrázek si musíte k přečtení asi stáhnout, nebo ho otevřít v nové kartě, neumím ho vložit jako zvětšovací.