„Jisté je jen to, že už nežijeme v zemi, kde lze napsat prostou pravdu o vlastním prožitku, aniž byste se museli bát následných tvrdých konsekvencí. V zemi, kde musíte buď mlčet nebo rovnou lhát, abyste nebyli vystaveni totální šikaně ze strany svazáků, pro něž je (jak řekl jeden z fact-checkerů) důležitější to, co je společenský konsensus, než to, co je pravda.“

Kecálista Rajchl

Vždycky se musím děsně chechtat, když si přečtu podobné skučení nad tím, jak se, ó můj bože, máme strašlivě a jak nemáme jako tu svobodu slova. Povídali, že mu hráli! Nenechte se do podobných depresí vmanipulovat, je to nesmysl. Vždyť se máme parádně, a proto je mnohem lepší než pořád lamentovat a brečet a skákat na špek vykukům jako je Rajchl a Hamplová, kteří jsou prostě a jen další ulhaní politikové v řadě, tyhlety blbosti vůbec neřešit.

Svoboda totiž není a nikdy nebyla to, co vám dá stát a co je rádoby na věky zapsáno v jakémsi hloupoučkém cáru papíru zvaném Listina práv a svobod. kdepak, kdepa. Svobodní se rodíte a svobodní umíráte, pokud si něco takového vy sami zvolíte. Naopak, když uvěříte tomu, že jste otroky a máte jen tolik práv, kolik vám jich vrchnost dá, pak budete jen a pouze otrokem. Je to na vás. To vy máte onu volbu. Já vím, že je to hrozně otravné, přiznat si, že si za všechny sračky v životě můžete sami, ale je to tak.

Pokud jde o onu svobodu slova, kterou prý nemáme, můžu přísahat na pupík, že ačkoliv jsme já a David byli z řad právníků první a dlouhou dobu jediní (to ještě když Hamplová urážela a nenáviděla všechny, kdo se snažili u soudu napadat covidí opatření, a kdy Rajchl jen kradl výsledky cizí práce – rozuměj mojí – a ještě o nich lhal), kdo proti nesmyslům s virem vystupovali, nikdy se nám nic nestalo, mohli jsme žvatlat absolutně cokoliv se nám zachtělo a nemělo to vůbec žádné následky. Jedinou podmínkou pro toto konání bylo, že nám muselo být u p*dele, zda nás někdo nenávidí, zda nám ěnkdo přeje smrt, zda o nás někdo píše, že jsme úplní kreténi. Copak je tohle důležitý? Copak můžete být děsní bojovníci se systémem a přitom jak malé děti ččekat, že vás bude mít každý rád, jinak, búúú, budete plakat a dožadovat se, aby to paní učitelka nebo mminka vyřešila? Tak přece svět nefunguje. Zkrátka platí, že musíte být cohtoni nést následky svých počinů, které, to je překvapení, třeba nemusí být příjemné.

Lidi, neblbněte. Svět je fajn místo k životu a jestli ztratíte naprosto zbytečně další a další a další měsíce a roky z toho mála, co můžete prožít, tak jste idioti vy a nikdo jiný. Máme prostě nějaké podmínky k životu, nejsou vůbec blbé, a musíme žít tak, abychom toho pořád jen nelitovali a abychom nelitovali sami sebe jako největší chudáčky! Na to totiž sere pes a jediní, kdo jsou z toho nešťastní, jste vy sami. Ostatním je to vážně totálně někde. Proto kašlete na politiky, na stát a buďte doprčic pro jednou doopravdy svobodní. To zahrnuje konec skučení, naříkání a kňourání typu: „Ale já chci, aby to bylo po mém, bééé, bééé, jinak nemůžu být šťatsný!“ Kňouralům opravdu svět nepatřil, nepatří a nikdy patřit nebude.

Jo, je to těžký, zažíváme pocit obří ztráty, protože jsme si mnozí naprosto anivně mysleli, že může svět udržet takový, jak se nám zrovna líbil. Tak to ale není. Ztráta je součást lidství a jediný způsob, jak se s ní vypořádat, je hodit na ni bobek a žít naplno to, co aktuálně máme k dispozici. Podívejte se do historie – copak se někdy daly ony „zlaté časy“ udržet? Copak jsou stabilní? Copak jsou garantované? Nejsou. Proto je třeba se věcem smát, protože legrace a radost jsou jedinou zbraní, kterou doopravdy proti zlu máte.