Podělím se s vámi o jednu ošklivou neslušnost, která sídlí v mojí černé duši: Nemám ráda 99% cizích děcek ve věku do cca 10 let (tj. do doby, než si nasadí sluchátka, vytáhnou mobil a s dospělými přestanou komunikovat). Nejen že je nemám ráda, ve skutečnosti je hrozně nesnáším. Všechny ty upištěné, uječené, nevychované, drzé, respektované a nehezké haranty, kteří umí jen otravovat život ostatním. Je pro mne utrpení jezdit veřejnou dopravou, chodit do restaurací, pohybovat se ve městě, protože tam všude jsou a motají se vám do života. Mnohdy mám chuť jim provést to, co ony provádí mně a odůvodnit to před jejich zkoprnělou matkou tím, že i já jsem měla liberální výchovu a dělám si, co chci a kdy chci.

Proto mne velmi potěšilo, že se objevilo další bistro, které dalo jasně najevo, že blbé rodiče (a jejich příšerné potomky), kteří neumí ukáznit svoje fracky, v lokálu nechce.

Když si pravidla přečtete, nejsou nijak přemrštěná, spíše zcela běžná a normální. Proto mne překvapuje, že se vůbec někoho mohou dotknout. No ale mohou. V dnešním světě ano. přitom je to ve zřejmém rozporu s názorem většiny (jako i v jiných případech diskriminace):

Anketa na webu TV Nova

Šeredné rozvíjené fracky evidentně nemá rád nikdo – ani na Novinkách, ani na Idnes. Tak proč si to doprkenný vohrady necháme kolektivně líbit? Kde je zakopanej pes? Proč prostě neskočíme, děcku jednu nevlepíme a matku či otce nepošleme do píp? Proč mlčíme a necháme se týrat? Nikdy to nepochopím. Já mnohdy volím cestu sprostého řevu a protivníci obvykle vyklidí pole se staženým ocasem. Jen musíte mít koule na to být sprostší než oni.

Dokonce i na eMiminu nevychované fakany v pohostinských zařízeních nesnáší. Tak hurá, nebojme se a vezměme si veřejný prostor zpět.

Bistro to z právního hlediska udělalo náramně chytře, protože už dřív naše pošahané soudy bohužel dovodily, že zákaz vstupu hažartům do nejrůznějších podniků je diskriminační. Samozřejmě se nikdo neptá na práva těch, kdo jsou skrze ty malé zákeřné potvory utiskovaní, protože musí snášet jejich nemožné výstřelky, ale dbáme jen na práva uřvané (a zde doslova) menšiny jako vždy. Takže musíme respektovat děcka, ale ona nemusí respektovat nic a nikoho.

NSS v dané věci dospěl k závěru, že obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele,“ uvedla mluvčí soudu Sylva Dostálová. Zcela v pořádku není ani situace, kdy provozovatel jen obecně, bez odůvodnění, deklaruje, že se zaměřuje na specifickou klientelu. Přiměřenějším řešením je vykázání konkrétních dětí, které ruší ostatní hosty restaurace, případně při vstupu do restaurace vyvolávají důvodné obavy z rušení klidu.

Naštěstí pak NSS svoje názory trochu zmírnil, asi některé soudce děti štvou tak jako mě, a tak si našli výmluvu, proč jde o úplně jiný případ, než ten s kavárnou:

„Soud na rozdíl od České obchodní inspekce dospěl k závěru, že vyloučení osob mladších patnácti let z ubytovacích služeb představuje přiměřený a nezbytný prostředek vedoucí k cíli, kterým má být v případě tohoto hotelu zajištění klidného a tichého prostředí vhodného k relaxaci. Naopak alternativy navržené Českou obchodní inspekcí (vykázání dětí rušících hosty a dětí, u nichž existují v tomto směru důvodné obavy již při vstupu do hotelu, či oddělení wellness zóny od ubytování) shledal z hlediska dosažení tohoto cíle a smyslu podnikatelského záměru jako nevhodné, případně nerealizovatelné,“ uvedla k rozsudku soudkyně Nejvyššího správního soudu Lenka Krupičková. Nejvyšší správní soud se současně odlišil od své starší judikatury (rozsudek NSS čj. 4 As 1/2014 – 28), která naopak v obecném zákazu vstupu dětí mladších 6 let do restaurace spatřovala nepřípustnou diskriminaci neodůvodněnou legitimním cílem. Rozdíl posuzované věci spočívá především v povaze poskytovaných služeb a tomu odpovídajícímu uzpůsobení celého zařízení. 

Opravdu si myslím, že by měly být podniky bez dětí, podniky s dětmi, podniky pro ženské, podniky pro chlapy, podniky pro různé národnosti a rasy, podniky pro příslušníky rozličných sociálních tříd, podniky, kde se hulí, podniky, kde se chodí na adama, podniky, kde se nejí maso, a podniky, kde se jí jen krvavé steaky. Každému je kulový do toho, proč se majitel rozhodl postupovat tak, jak to udělal, pokud tím nikomu fyzicky neubližuje a pokud se přítomní rozhodli participovat dobrovolně. Ti, kdo se cítí dotčeni tím, že je někdo někde nechce, ať si laskavě trhnou protézou a jdou do podniku, kde budou vítaní. Je jich jako máku. Dokud budou bílí, černí, chudí, bohatí, s chomozomem Y nebo bez něj, malí, velcí, tlustí, blbí či inteligentní a všichni další možní vyloučení jen z užívání tzv. zbytných služeb, jak je definoval NSS při rozhodování o neočkovaných, je to v cajku a tečka za větou. Znamená to, že z kaváren děcka vyštvat klidně můžete, ve vlaku je samozřejmě, jakkoliv nevychované a obtížné jsou, strpět musíte, stejně jako musíte přestát, že se hažarti vztekají v Lidlu, protože nedostali do ruky koblížek.

Nejvyšší správní soud nevylučuje, že využívání zmíněných služeb může pro určité skupiny osob patřit k běžnému způsobu života a trávení volného času. Nejedná se nicméně o nezbytné služby, bez kterých by nebylo možné na základní životní úrovni fungovat (oproti např. jízdě ve veřejné hromadné dopravě nebo nákupu potravin). Vyloučení z využívání těchto služeb sice může pro někoho představovat citelnou újmu, nepředstavuje však natolik intenzivní zásah jako případný úplný „lock down“ neočkovaných osob.

P. S.: Znám díky covidu děti do 10 let, které se dobře chovat zvládnou bez potíží, umí diskutovat a jejich společnost je mi více než příjemná a vždycky se na ni velmi těším. To je abyste chápali, že nejsem asociální zloduch, ale jen chci, aby mi ostatní dali svátek. Jak s očkování, s Ukrajinou, s ohroženými skupinami, s klimatem, s genderem nebo s dětma. Vždyť já si druhých přece taky nevšímám a nic jim nedělám. Je to docela snadné, to vám povím. Dokonce už ani skoro nechodím do restaurací či kaváren, a když tam jsem, chápu, že je můj problém, že uvnitř trpím, zejména když jdu do kavárny, kde je dětský koutek – tam nárok samozřejmě nemám žádný. Moje požadavky se smrskly na to, aby cizí fakani neběhali okolo mě ve vlaku a nekopali mi do sedačky. Ale ani taková obyčejnost mi mnohdy není dopřána.