Na karmě je blbá jedna věc – nikdy nevíte, kdy udeří. Někdo si vesele hřeší a škodí celý život a vůbec nic se mu nestane a někdo jiný udělá jen malou škaredost a hned se mu všecko sesype. Je to prapodivně zašmodrchané jako všecko v životě lidském. V buddhistických učeních pro tyto záhady existují sáhodlouhá vysvětlení a nepochybně platí, že na každého jednou doje a kdyby náhodou nefungovala karma, máme tu ještě boží mlýny, které zaručeně melou a i ta pověstná voda se jistě někde vaří. Nikdo se tedy nemusí obávat, že jeho skutky nedojdou zasloužené odměny, přesto jsem já sama byla zděšena, jak rychle na mne samotnou dolehlo, když jsem se zachovala nečestně. Chcete-li vědět, co se mi přihodilo, čtěte s radostí a (pokud mne nemáte zrovna v lásce tak i s jistou dávkou pomstychtivosti a zadostiučinění) dál.

Protože jsem obdařena dobrou duší a poněkud mdlým rozumem, přislíbila jsem po nátlaku, že budu dělat vedoucí na táboře. Loni na něm byla moje dcera a nepřijela nespokojená, což bylo zajímavé. Že nebyla ani spokojená jsem neřešila, důležité bylo, že nenadávala jako špaček, protože ze skautských táborů nám chodily jednak ubrečené dopisy a jednak se nám děti vracely ve zlé náladě. Tak jsem si říkala, že to asi nebylo tak hrozné.

Provozovatelé tábora si dali prazvláštní podmínku – nechtěli, aby se akce účastnili očkovaní. Po důvodech jsem radši moc nepátrala, protože na debatu o tom, jak očkování obsahuje všechno to, co se šíří, že obsahuje, a jak očkovaní nejen, že zmírají vlivem všech těch mutací, ale taky navíc ohrožují všecky okolo, jsem neměla mentální kapcitu. Řekla jsem si, že si každý může nastavit pdomínky, jak uzná za vhodné, a tečka za větou. Zásadní chyba!

Druhá chyba spočívala v nízké ostražitosti. Mělo mi být divné, že ještě 23. 6. hlavní vedoucí sháněla personál! Vlivem neočkovací agitky se totiž majitelé rozhádali se všemi, se kterými dlouhá léta spolupracovali. Celý tým se rozpadl – od pomocníků, přes kuchaře až po vedoucí Proto tak urputně trvali na tom, abych jela já! Jenže těmto varovným signálům jsem nevěnovala pozornost. To se mi pěkně vymstilo!

Samotný tábor byl jako malá noční můra ze středních Čech. Na 40 dětí ve věku 5 – 15 let (z toho přijelo pár zavšivených z dětských domovů nebo nepříliš funkčních rodin s doporučením od OSPODu s mnoha problematickými rysy v chování nebo s mentální retardací či ADHD) jsem byla vedoucí já a asi dvacetiletá slečna. K ruce jsme měly dva šestnáctileté praktikanty. Mladší vedoucí odjela na hned druhý den dělat pizzu, to stejné se stalo další den, a vrátila se až po večerce. Takto měla odjet ještě v týdnu. Dvacet dětí vedl jen neplnoletý student střední školy. V táboře byly ještě dvě masérky jako kuchařky, hlavní vedoucí, která se většinu času skrývala ve svém domě a pak provozní, který je vážně nemocný s pohybovým aparátem. Tento dream team doplňovala zdravotnice, která s sebou měla asi tříletého syna.

Můžu vám říct, že jsem se ještě nikdy necítila být tak blízko vězení. Neuvěřitelně personálně podceněnému týmu odpovídal i chudý program, který dopoledne spočíval třeba ve sbírání mandelinek a po poledním klidu pak v namočení trička do lavorku (batikování zajistili vedoucí a pomocníci). Většina věcí byla zakázána buď kvůli bezepčnosti nebo kvůli ideové nevhodnosti (třeba děti nesměly hrát městečko Palermo), popř. technickému stavu areálu (u fotbalu se nesmělo moc koapt, sice se hrál s polovyfouknutým míčem, ale i tak, bože chraň, aby se nevysklilo okno srubu). Do toho všeho se v podstatě zpívala do zblbnutí jen jedna jediná písnička – přepsaný Hlídač krav o tom, jak je na táboře všecko úžasné. Brrr.

Kvůli tomu, že na táboře nebyl nikdo na úklid, měli tento na WC a v umývárně zajišťovat vedoucí a praktikanti. Vedle toho se čekalo, že budu s dětmi tu a tam držet hlídku nebo s nimi spát v tzv. studiu (jedna větší místnost u jídelny), kde děti musely občas spát pospolu – chatky prý třeba v bouřce nebyly bezpečné. No, u některých to byla pravda – do srubu mého syna a jeho kamarádu při každém dešti teklo proudem, což bylo vedení fuk.

Mnoho další nepěkných věcí tu ani nebudu zmiňovat, ať nejsem jak ufňukaná Uršula.

Když jsme zjistila, že se nic z toho, co se událo první tři dny, nezlepší (moje stížnosti nepadaly na úrodnou půdu), zavolala jsem kamarádům, jejichž děti jsem na tábor „zlanařila“, ať si pro ně přijedou, pak jsem brnkla manželovi, že se dekujeme. Druhý den jsme za mírně dramatických odfrčeli, ačkoliv se hlavní vedoucí bez mého vědomí pokoušela přemluvit (i moje) děcka, aby zůstala, že mám asi nějaké psychické problémy a jim tam bude dobře (obsah rozhovoru mi tlumočily ratolesti). Opravdu mne mrzelo (a ještě se mi o tom do dnešní noci zdálo), že jsem tam nechala ostatní děti, které rodičům zavolat nemohly… využila jsem aspoň všechny právnické dovednosti a znalosti, abych věc nenechala být. Uvidíme, co z toho všeho ještě bude. Vedení tábora si holt vybralo špatného soupeře.

Když jsme zastavili v nejbližším Lidlu, abychom koupili jídlo, stála jsem s tím obřím košem uprostřed prodejny a můj mozek vůbec nefungoval. Dokonce jsem si říkala, že až dojedeme do bytu v Brně, budu muset něco dobrého dětem uvařit. Vypadá to normálně, problém byl jen v tom, že my v tom bytě ani v Brně už přes půl roku nežijeme! Byla jsem ze všeho tak rozčarovaná přála jsme si pro děti opravdový tábor – s ohni, kytarou, bluegrassovými hitovkami, stezkou odvahy, hlídkami, službami v kuchyni, celotáborovkou, bobříky a zábavnými hrami. Místo toho dostaly málem sektářský pobyt.

Cestou domů jsme se stavili u našich přátel, kteří naštěstí dceru na tábor neposlali (kvůli vysokým nákladům – za ten tábor hrůzy si účtovali 6 800,-). Jejich domov je oáza a já mu soukromě říkám „poslední domácký dům“. Paní domácí mi řekla, že jí osobně to stejně přišlo divné, protože vedení tábora diskriminovalo očkované a to je špatně, jde přece o to stejné, proti čemu jsme celou dobu bojovali. Pod třešní na zahradě domku v malé vísce mi to konečně došlo – já od počátku jednala zle a podporovala špatnost! Za to se mi stalo všechno to ošklivé. Karma zafungovala víc než dobře.

Celý tábor byl jedna velká cenná zkušenost. Pro mne bylo nejužitečnější poznání, že nemám zavírat oči před nespravedlností, i když se zdá na první pohled, že o nic nejde. Je naprosto špatně vylučovat z života neočkované a stejně zlé je diskriminovat očkované. Neříkejme proto nikomu, že je hloupý, že je ovce, že je tamto nebo ono. Když to budeme dělat, dočkáme se tak leda stejně hrubé záplaty a budou to naše životy, které budou naprosto zkažené. Přece neuděláme těm nahoře radost tím, že se sami navzájem pošlapeme.