Poslední týden jsem nespala dobře a nemohly za to odrhovačky, které k nám včera doléhaly ze sousední obce (dnes odtud zaznívá dechovka, což je snad ještě horší než ti noční Kabáti). Byla jsem jak na trní z toho, že moje nejbáječnější dcera měla skládat skautský slib. Přišla jsem totiž na to, že jsem na tu holku nakonec za skautské aktivity hrdá. Hlavně za to, že se nebála se postavit mým krátkozrakým a dosti sobeckým rozhodnutím.
O tom, jak jsem kapitulovala dovolila čtnáctiletému dítěti dělat to, co považuje za vhodné, jsem psala už dávno. Od té doby se změnilo ještě mnohé a díky tomu můžu prohlásit, že jediné, s čím jsem si jistá, je to že jsem si absolutně nejistá ohledně všeho, co se okolo mě i ve mně děje.
Za doby covidí jsme dostala dva krásné dárky. Moji milovanou fabii, které říkám Žaba. Ačkoliv je stará, mírně orezlá a potřebovala dost opravit vnitřnosti, je to můj miláček a jezdí jako drak. Bez ní bych tady už vůbec nemohla existovat. Zachránila mně a mým dětem řadu důležitých okamžiků.
Druhý můj oblíbený předmět je tento plakát, ačkoliv si stále nevím, kdo je jeho dárkyní. Aktuálně visí na WC, což můžete chápat jako ponižující, ale v naší rodině je to velice důležitá a velice oblíbená místnost, kde každý člen tráví s oblibou značné množství svého volného času.
Když skončila covidí zábava, měla jsem pocit, že v mém životě není nic moc zajímavého, vždyť není co právně řešit, je to jen pracovní nuda a dokonce už ani v Brně. Někdy (David by řekl že často) jsem si proto stěžovala, jak hloupě se mám. Jsou ale chvíle, kdy je mi jasné, že to není ani trochu pravda. Jako třeba minulý týden, kdy jsem an rozdíl od dobrovolných a státních hasičů dokázala zachránit toulavou kočku ze stromu díky vyvinutí nadlidského úsilí anebo dneska dopoledne podařilo zachránit naši milovanou fenku od jisté smrti (a to nekecám, už byla dvěma tlapkami na druhém břehu).
Takovou chvílí byl i okamžik, kdy dcera otevřela kufr a v něm byla její skautská košile, nově vyšperkovaná (anebo když kluk donesl z judo soutředění další, už dost vysoký, pásek):
Jakkoliv si stále myslím, že ve vedení Junáka i světových skautů jsou pěkní darmošlapové a kariéristi, kteří nemají vůbec nic společného s původní myšlenkou, věřím, že v jednotlivých oddílech jsou fajn lidi a že se s nimi děti a dospívající mají dobře. Neřeší blbosti, prostě žijí, dělají výpravy a organizují dobré tábory, dokonce tak dobré, že i když si potomek nejdřív zoufá, nakonec se domů vrátí nadšená a velice spokojená a sebevědomější mladá osoba.
Lidi, jak já su hrdá, že mám doma skautku! To se musí oslavit minimálně točenou plzní. Ve vedlejší vesnici ji stále mají za pouhých 40 kaček. Asi dnes půjdu venčit psy o trošku dál.
P. S.: Právě prší. Taky z toho jsme šťatsná, kéž by lilo celé dny a hodně. Moje environmentální deprese by pak možná nebyly tak trýznivé a věřila bych, že příroda se ještě může mít líp, navzdory lidem.