Jak moc nenávidím právo, jsem si samozřejmě naplno uvědomila až v době covidí následované tou ukrajinskou. Už předtím mi samozřejmě přišli komičtí jak státní zástupci, tak soudci a neméně pak advokáti, ale pořád jsem si namlouvala, že ii právo se dá použít k dobrým účelům. Je to blbost! Strašná. Nyní už vím, že když by chtěl kluk studovat práva, vyhodila bych ho z domu. Ještě, že holka hodlá jezdit s traktorem. Docela jí to závidím. Kéž bych se i já naučila živit se něčím pořádným! No, ale nic takového neumím, a tak mne za trest dnes ráno další setkání s Justicií.
Dvid mi totiž po snídani sdělil, že byl „úspěšný“ u Nejvyššího soudu. protože to je snad ještě horší podnik než NSS (ale ne než Ústavní soud), hleděla jsem na něj podezíravě. A taky, že jsem byla „prosíravá“ opodstatněně.
V tiskové zprávě olezlých blbounů v talárech se dočtete:
Tak a je vymalováno. Na soud se s žádostí o náhradu škody způsobené nezákonnými covidími opatřeními mohou obrátit jen ti, kdo podali návrh na jejich zrušení. Hmmm… jako jo, ono by to dávalo smysl třeba u územních plánů, který se nevydává každý třetí den nový, ale v případě mimořádných opatření produkovaných ministerstvem jak na běžícím pásu a vzhledem k počtu dotčených subjektů (u územního plánu je to jen pár brblajících vlastníků) je absurdní, aby se všichni mohli včas bránit návrhem podaným k soudu, aby se pak mohli domáhat nějakého odškodněí, které beztak soudy ani nebudou chtít přiznat…
No, jak jsem psala v úvodu. Být právníkem je k poblití a ostudné. Nedovolte to svým dětem. To už je snad lepší být lehká holka nebo lehký kluk či cokoliv mezitím.
David to shrnul slušně (na rozdíl ode mne) na webu své advokátní kanceláře, která případ zastupovala.