Na tento článek si brousím zuby už dlouho a poté, co soud rozhodl o vině a trestu těch dvou podivínů, jsem dnem i nocí dumala, jak to celé uchopit, abych někomu neuškodila. Doufám, že jsem na to přišla. Jestli máte chuť, přečtěte si můj návod na to, jak říkat o Ukrajincích to, co si myslíte, a nejít přitom do vězení.

Hlavní rada zní:

Mějte celý svět u pr*ele

Od státu nikdy nemůžete čekat nic dobrého. Nikdy. To je klíčový poznatek. I když se stát tváří, že respektuje základní práva a svobody, které lidem náleží přirozeně, a nikoliv proto, že by jim je stát milostivě propůjčil, je to náš úhlavní nepřítel. Proto je třeba se mít neustále na pozoru a nezapomínat, že stát má k dispozici donucovací prostředky, které si jen zamane. Může udělat i to, co si neumíte představit ani v nejhorší noční můře. Zkrátka a dobře – je třeba být obezřetný a nedělat kraviny. Na domnělé hrdinství není čas ani prostor a nikdy nebude. Důležité je se naučit systémem proplouvat bez ztráty kytičky.

Rada č. 1:

Právo na svobodu projevu ani jiná práva vymahatelná vůči státu NEEXISTUJÍ.

V čem tedy v takových podmínkách spočívá obezřetnost? V tom, že budete vážit slova a budete balancovat na ostří nože tak, abyste nezaprodali svoji duši a víru a současně nezničili životy své a svých blízkých. Proto neříkejte věci příliš otevřeně. To je hloupé. Druhá varianta je vykašlat se na svět tam venku a vůbec se jím nezabývat, pokud to není absolutně nezbytné. V těch nutných okamžicích je pak třeba zatnout zuby a vydržet ponížeí a zase se honem vrátit do své ulity.

Pokud vám tento styl nevyhovuje, musíte být opatrní a zdrženliví. Jste-li takoví, pak nikdy nespoléháte na ústavním pořádkem zaručená práva. Ústava ani Listina nic negarantují a vůči státu se na jejich základě práv nedomůžete. Od „boha“, „přírody“ nebo od koho chcete jste sice člověk, ale to je tak všechno. S Ústavou si ale můžete tak leda vytapetovat záchod.

Rada č. 2:

Přiznejte sobeckost a nestyďte se za ni.

Lidi jsou z podstaty neuvěřitelně sobecké bytosti. Myslí jen na sebe, na svoje blaho, na svoje bezepčí, na svoje úspěchy a na svoje ego, aby si hovělo jako v bavlnce. Všechno, co děláme, děláme jen a jen pro sebe. Proto taky naše činy maskujeme, lakujeme je na růžovo a vydáváme je za konání dobra pro druhé. Proto jsou i ty správné skutky v podstatě neuvěřitelně sobecké. To my chceme být obdivováni za udatnost, to my chceme pocty, to my chceme, aby kvůli nám druzí ohýbali hřbety až k zemi při klanění se, to my chceme odměnu, to my chceme být v centru pozornosti. Jde nám čistě o sebe.

Není na tom ale vůbec nic špatného. Právě sobectví lidí nás dostalo tam, kde jsme. Sobectví je pohon lidstva. Proto je třeba sobecky říct: „Ostatní jsou mi u pr*ele.“

Chcete-li doporučení, jak na mluvení nejen Ukrajincích na veřejnosti, tady ho máte: Otevřeně řekněte, že jsou vám lhostejní. Že je vám jedno, kolik maminek s dětmi zemře, že je vám jedno, co bude se státem jménem Ukrajina, že je vám jedno, jaké bude geopolitické uspořádní (zejména to poslední vážně lhostejné je – vždycky to nějak dopadne a vždycky to bude špatně a vždycky budou státy nepřáteli lidí a vždycky se svět zase bude točit dál).

Rada č. 3:

Říkejte: Ukrajinci jsou mi lhostejní stejně jako všichni cizí lidi světa.

Určitě teď máte chuť mi vynadat, jaká že jsem sobecká kráva. To jistě můžete a mně je to volný, protože jste mi volní vy. Dopravdy mi záleží, jako každému, jen na maličké hrstce mých příbuzných (dokonce ani ne na všech příbuzných, aby bylo jasno), na mých několika přátelích (po covidu na úplně nových – staří jsou mi ukradení) a na mých psech a kočkách.

Neříkejte mi, že to nemáte úplně stejně. I když byste měli tendenci začít vykřikovat, jak zrovinka vám záleží na malých nevinných bubáčcích z Afriky, jak vám leží na srdci hažarti z jihoamerických slumů hrabající se v nekonečných skládkách odpadků, jak nemůžete spát kvůli holčičkám z Bangladéše, jak roníte celé dny slzy kvůli obětem autonehod, jak probrečíte deset kapesníků za každého mrtvého důchodce, neuvěřím vám to. Pokud hrajete tohleto divadlo, tak zase a opět jenom kvůli sobě – abyste byli za ty dobré, aby vás měli rádi, aby vás obdivovali, abyste si vy sami přišli cenní a odpovědní. Děláte to jen ze sobeckosti.

Když přiznáte barvu, docela se vám uleví. Věřte mi, je to tak.

Konkrétně můžete v konverzaci říkat:

  1. Ano, mně je lhostejné, jak na tom jsou cizí lidé. Kdekoliv na světě. Nehodlám si kvůli nim zkazit život. Tečka. Obhajovat se nemusím, zvlášť ne před cizím lověkem, který je mi lhostejný.
  2. Ne, opravdu mne nezajímá, jak probíhá konflikt na Ukrajině. Chci, abych já měl čím topit, co jíst a kde pracovat a aby se moje děti měly líp než já.
  3. Dobře, ty mi říkáš, že jsem sobec, protože neřeším ukrajinské maminky. Ne, neřeším. A ty řešíš hladovějící děti v Africe a děti ze skládek v Jižní Americe? Trápí tě ženské obřízky a kamenování v muslimských zemích? A co proti tomu děláš? Aha, nic? Tak mi dopřej právo na nicnedělání ve vztahu k Ukrajině.
  4. Ne, Ukrajina mne vážně nezajímá.
  5. Můžeš mě přestat obtěžovat se svými názory? Nezajímá mne to, jde mi o mě a moje blízké. Ne o cizí. Moje forma sobectví je jiná než ta tvoje a to tvoje sobectví mne vůbec nebaví. Je to nuda.

Určitě vás napadnou jiné varianty, jak dát najevo svůj postoj, ale tak, abyste nešli do vězení. Buďte konzistentní a upřímní, ale ne hloupí. Podobný přístup můžete uplatnit k jiným tématům, co vás teď štvou. Když to uděláte, přestanou vás dost pravděpodobně časem obtěžovat a budete moci žít o něco lépe.

Ignorace zrkátka není trestná. Nevyzýváte tím k tomu, aby se lidé zabíjeli, nepřejete si to. Nikomu nefandíte (protože je vám u p*dele i Rusko a každý jiný pitomý stát světa, ať je na západě nebo na východě nebo v Tramtárii). Nemůžete s tím, co lidem dělají státy, totiž vůbec nic udělat a dokonce nemáte ani žádnou takovou povinnost. Můžete ovlivnit jen to, jak se chováte sami. Sám na sebe by měl být člověk přísný – povinností člověka je aktivně neškodit.

Rada č. 4:

Nepřejte nikomu nic zlého.

Proto je teba zdůraznit, že se sobeckostí se ale, pozor, pozor, nepojí touha přát někomu něco špatného. To je hloupé, nudné, přízemní a trapné, dokonce až ubohé. Přejme všem to nejlepší. To neznamená, že se jako idioti usmíváte na každého, koho potkáte a mluvíte jen jemným hláskem a necháte na sobě dříví štípat. Kdepak. Znamená to, že ostatním ze srdce přejete, aby se měli dobře, ale nemáte za to, jak jim je, odpovědnost.

Někdy se holt nepovede, kde a kdy a komu se narodíte. Takový je život. Ve skutečnosti je jen šťatsná náhoda, že zrovna nám se po určitou krátkou dobu (nevíme ale dne ani hodiny) třeba zrovna daří. Brzy nám může být hůř a garantuju vám, že kromě pár příbuzných a dobrých přátel (kterým byste i vy pomohli) bude všem úplně u pr*ele, že je vám zle a že trpíte. Možná se dočkáte komentáře na FB, ale to bude tak všechno. Nikdo jednoduše nenese odpovědnost za to, jak se mají druzí. Neexistuje nárok na šťěstí a blahobyt.

Současně to, že přiznáte sobeckost, neznamená, že by se z vás měli stát zlí lidé. Kdepak. Klidně ve svém dosavadním sobeckém pomáhajícím počínání pokračujte, klidně přispívejte do sbírek, abyste získali ocenění od druhých nebo abyste ukojili svoje špatné svědomí nebo nakrmili svoje touhy, klidně se starejte. Sobeckosti se meze nekladou, pokud druhým neškodí.

Rada č. 5:

Nebuďte lhostejní tam, kde vás pomoc nestojí příliš mnoho.

Na sobectví je dobrá ještě jedna věc – velí nám pomáhat tehdy, když pomoci můžeme, aniž by nás to stálo příliš mnoho. Proto každý zavolá záchranku, když je účastníkem nehody (protože se pak cítí jako hrdina, že to udělal), proto pomůžeme babce s nákupem (a pak se prsíme, jací že jsme galantní a pozorní) a proto zabráníme cizímu děcku otevřít dveře ve vlaku nebo vjet pod kolo auta (a pak se koupeme v moři díků). Když nejde o pomoc na náš úkor, je to samozřejmě v souladu se sobectvím ji poskytnotu v míře, ve které můžeme. Když nás ale má „pomoc“ stát naprosto všecko, pak je skvělé, že ji naše sobecká já odmítají. Ničení sama sebe ve prospěch druhých je totiž už patologickou odchylkou.

Současně ale musíme počítat s tím, že i druzí mají svoje sobectví a chtějí všechno jen pro sebe. Sobečtí jsou Ukrajinci, sobečtí jsou Syřané, sobečtí jsou klimaitčtí aktivisté, sobečtí jsou majitelé SUV a sobečtí jsou i staří lidé, kteří chtějí covidu a svému věku a špatnému zdravotnímu stavu navzdory ještě chvíli dýchat a žít. Žádají pak po druhých ve svém sobectví všechno ve svůj prospěch. žádaní se tomu logicky brání, a proto nemůže společnost existovat bez neustálých střetů mezi lidmi a bez boje o místo na zemi to nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Zrovna teď to asi bude docela lítý boj. Pravdu měl Hobbes – člověk je skutečně člověku vlkem.

Rada na závěr:

Dobře se tím vším sajrajtem ve světě tam venku bavte.

Když jsem viděla ukrajinskou známku „Jsme spolu!“, ze všeho nejdřív jsem si vzpomněla na Erbenova Vodníka. Tak nějak si představuju, že ta mystická ošklivá bytost stahovala svoje oběti pod hladinu. Ale proč, řekla jsem si vzápětí? Proč se do toho nechat emočně vtáhnout? Proč dělat to, do čeho mne stát nutí? Proč se cítit tak, jak si stát přeje? Ne, kdepak!

Tak jsem se tomu všemu zase zasmála a byla jsem hlavně vděčná, že tuhle známku nebudu muset nikdy olizovat. Kdyby s něčím podobným přišla česká pošta, asi bych skončila s posíláním i těch posledních pěti vánočních přání nebo bych musela k olíznutí donutit našeho psa. Ze sobeckosti.

Jediný recept, jak zvládnout boj se státem (a hlavně ho přežít a taky si svůj čas na Zemi užít), je dobře se tím bavit. V každé situaci se najde něco dobrého a něco nadějného. Včera jsme s dětmi dělali do školy prezentaci o Antonínu Dvořákovi. Umřely mu krátce po sobě tři děti. Nezlomilo ho to. Po jejich smrti napsal svoje nejdokonalejší díla a ještě navrch zplodil dalších šest potomků, kteří se dožili dospělosti. Tohle je cesta. Jít dál, i když jsou okolnosti tam venku příšerné.

Nenechte se proto otrávit, nebuďte naštvaní, nenadávejte, nebrečte, ale smějte se a bavte se. Mějte se dobře a dávejte to najevo. Buďte sobečtí a tím pomáhejte druhým.