Že jsem to s bojem okolo covidu absolutně pokazila, to vím už dávno. Ani jeden z mých kroků nevedl k dobrému výsledku, u soudů jsme prohráli, co se dalo, a judikaturu jsme posunuli na hranici samého pekla. Co je ale mnohem horší, to je fakt, že jsem těm všem nesmyslům věnovala tolik hodin, dnů, týdnů a měsíců života svého i životů mých drahých dětí. Jak moc jsem dětem ublížila, to jsem si plně uvědomila až v těchto dnech. Moje dcera totiž přišla s prosíkem, že by se ráda vrátila do skautu. Můžu vám říct, že jestli jsem si doteď přišla jako nanicovatá matka, je to teď ještě horší.

Zasáhla jsem do života potomků hodně radikálně – odstěhovali jsme se z Brna na vesnici, museli opustit to, co znali. Jsou v domácí škole, ale na tu si nikdy nestěžují, naopak se děsí okamžiku, kdy by se museli vrátit do lavic. Jedním z oněch drsných kroků byl zákaz chození do skautu, protože jsem ve své pýše byla přesvědčena, že vím naprosto nejlépe na celém širém světě, že se Junák zachoval zle a zle, protože nechápal covid tak, jako já. Byla jsem na skauty vážně naštavná a v zaslepení jsem se nezeptala dětí, co by chtěly ony. Je faktem, že neměly na výběr, jestli chodit nebo ne ani bez mého příkazu, protože skautské schůzky se po dlouhé týdny konaly tak leda online, ale přesto – třeba se chtěly připojit, třeba chtěly jít na schůzku, jakmile to šlo. Třeba chtěly a já to nezjistila, protože jsem byla jako posedlá.

Dnes jsem s pokorou požádala zdejší oddíl, zda by dceru nepřijal. Doufám, že to vyjde, protože té holce skaut prostě schází bez ohledu na moje dříve zraněné ego. Vždyť tam chodila řadu let, košlili měla plnou lístečků a složila i světluščí slib (kdyby nebylo covidu, skládala by už i skautský). Je mi mizerně.

Kdybych mohla vrátit čas, nechala bych covid covidem. Nestarala bych se, nevzrušovala se, neřešila to. Po stovkách žalob, po milionech slov vypsaných na blog Stav bez nouze, po tom všem jen lituju. Kéž bych se byla bývala zachovala správně a byla zticha a soustředila se na to, co bylo jediné důležité a co jediné jsem mohla ovlivnit – na svoji rodinu a svoje vnímání toho, co se okolo nás neustále děje a dít bude. Život mých dětí mohl být v pořádku a já se nemusela rozhádat s kdekým, nemusela jsem chytračit, nemusela jsem se povyšovat. Naopak jsem mohla být doopravdy svobodná – nezávisle na vnějších podmínkách, což je jediná možnost – svobodu si nejde vydupat.

Ještě, že jsem v covidí době poznala fantastické nové přátele, jinak by mi z neusálých a ošklivých výčitek svědomí asi přeskočilo.

Vzala jsem si z toho několik ponaučení. Jednak nikdy, nikdy, nikdy nebudu vnucovat svým dětem moje názory na to, co je správné a nebudu za ně už rozhodovat. Jsou velcí a mohou mít jiný pohled na věc a já nemám patent na pradvu. Nevím nic. Chce-li dcera do skautu, nesmím jí být na obtíž. Až budou chtít do školy, půjdou. Druhým ponaučením je, že čím jsem starší, tím jsem nejen vrásčitější a tlustší, ale taky blbější. Moje nápady jsou stále praštěnější, moudrost se nedostavuje a důsledky činů jsou vážnější. To nevypadá dobře, tohleto.

Strašně jsem se ohledně covidu zmýlila a neměla jsem pravdu, protože vůbec netuším, kde se pravda skrývá (a ve víně to není, na to jsem ho vypila už příliš moc). Jsem z toho všeho smutná, rozčarovaná a naštvaná. Přeju si snad už jen jediné – kéž by tyto moje chyby už nemusely dál odskákávat moje děti a kéž by moje dcera zase mohla být skautkou! Budu na ni hrdá, protože se mi dokázala postavit a ukázat mi, jak srandovní jsem.