Dnes ráno při snídani jsem pochopila, kdo jsem – po letech zmatků a špatných pocitů jsem díky článku na Novinkách o verbování ukrajinských žoldáků zjistila, že exituje jedna menšina označovaná za ekosexuály. To mne zaujalo.
V Zakarpatí u hranic s Maďarskem a Slovenskem se pořádá množství festivalů. Jeden z nich se koná na horských loukách v Karpatech. „Je to sraz hippies. Samozřejmě je tam spousta narkotik. Už na první louce narazíte na dým, který rozhodně není z ohníčků. Dříve sem policie nechodila,“ vylíčil Roman z Kyjeva. „Na druhé louce najednou okolo nás proběhl jeden z účastníků a křičel: ‚Ekosexuálové, sjednoťte se! Oni přišli!‘ Všichni se chechtali, ale v tom uviděli vojáky a policii. Vylezli do hor, aby nám rozdali povolávací rozkazy!“ dodal s tím, že sám dal přednost útěku do lesa.
Nelenila jsem a na webu Sedmé generace se dozvěděla, o co jde a že dokonce existuje ekosexuální manifest, se kterým jsem se okamžitě ztotožnila:
Manifest ekosexu
1. Jsme ekosexuálové. Země je naše milá. Jsme šíleně, toužebně a nekompromisně zamilováni a vážíme si tohoto vztahu každý den. Abychom se Zemí vytvořili vzájemnější a udržitelnější vztah, spolupracujeme s přírodou. Se Zemí jednáme s laskavostí, respektem a touhou.
2. Milujeme se se Zemí. Jsme milovníci vody, země, ohně a vzduchu. Beze studu objímáme stromy, masírujeme zemi svýma nohama a vedeme erotické řeči s rostlinami. Plaveme nazí, uctíváme Slunce a zíráme na hvězdy. Hladíme skály, uspokojují nás vodopády a často obdivujeme pozemské křivky. Milujeme Zemi prostřednictvím svých smyslů. Oslavujeme svoje body Z. Jsme špíny.
3. Jsme rychle rostoucí, globální ekosexuální komunita. Tato komunita zahrnuje umělce, hudebníky, sexuální pracovníky, sexuology, léčitele, environmentální aktivisty, přírodní fetišisty, zahradníky, byznysmeny, terapeuty, právníky, mírové aktivisty, ekofeminist(k)y, vědce, učitele, (r)evolucionáře, živočichy a další různé entity. Jsou mezi námi sexekologové, kteří zkoumají kulturní průniky sexuologie a ekologie. Jako konzumenti nakupujeme bio, lokální a organické zboží. Ať už na statku, ve vodě, v lese, na venkově nebo ve městě, udržujeme spojení a empatii s přírodou.
5. Ekosexuál je identita. Pro některé z nás je ekosexuál primární (sexuální) identitou, ať už si ostatní myslí, co chtějí. Ekosexuálové mohou být GLBTQI (gayové, lesbičky, bisexuálové, transsexuálové, tázající se, mezipohlavní), heterosexuální, asexuální nebo zkrátka Jiní. Podporujeme ekosexuální coming-outy. Jsme všude. Jsme polymorfní a šíříme se s pylem. Vzděláváme lidi v oblasti kultury, komunity a v praktikách ekosexu. Považujeme za evidentní, že jsme všichni součástí přírody, nikoliv něčím mimo ni. Veškerý sex je tudíž ekosex. Ekosexuální revoluce ekosexu chce TEBE! Přidej se k nám!
4. Jsme ekosexuální aktivisté. Zachráníme hory, vodu a ovzduší jakýmikoliv prostředky, zejména prostřednictvím lásky, radosti a naší svůdností. Zastavíme znásilňování, zneužívání a otravování Země. Neodpouštíme násilí, i když uznáváme, že někteří ekosexuálové mohou bojovat proti těm největším škůdcům Země občanskou neposlušností, anarchií nebo strategií radikálního environmentálního aktivismu. Za své přijímáme revoluční taktiku umění, hudby, poezie, humoru a sexu. Neúnavně pracujeme a hrajeme za spravedlnost vůči Zemi a globální mír.
6. Ekosexuální slib: Slibuji ti, Země, lásku, čest a péči, dokud nás smrt navěky nespojí.
Celý svůj život jsem měla radši přírodu, rostliny a zvířata než lidi. Popravdě jsou mi cizí příslušníci lidské rasy, které neznám osobně a nemám je nějak speciálně ráda, naprosto ukradení. Nezajímají mne Afričančata, děti z Ukrajiny ani jejich maminky, je mi lhostejné, jak se žije v jihoamerických slumech, nepřemýšlím o nikom z řad zranitelných. Asi i proto jsem sepsala mnohými nepochopený článek z doby covidí.
Teď chápu, že nejsem vadná, nejsem zlá, nejsem špatná, jak se mi mnozí snažili podsouvat – jen jsem jiná, jsem ekosexuál a lásku směřuju jinam než k přemnoženým nezajímavým lidem: k drahocenné přírodě – Matce Zemi.
Dřív jsem nerozuměla tomu, proč se cítím ve městě tak nešťastná. Nechápala jsem to, cítila jsem vinu. Po přestěhování na venkov se konečně cítím volná a svobodná. Miluju naše slepice, psy, kočky, morčata, všechnu tu práci na poli, dřinu s hlínou, déšť, nepohodlí a chození bosky. Chovám se cíleně úsporně, nikam nejezdím, vodou spořím jako málokdo, nejím maso, vyhledávám biopotraviny, nenakupuju módní výstřelky, nelítám, nelíčím se, snažím se co nejméně škodit bytostem (to i kvůli buddhismu, ale pořád to nebylo úplné, ten můj postoj).
Díky ekosexuálnímu manifetu jsem konečně pochopila, proč mne tolik let bavilo pracovat skoro zadarmo, byť jsem excelentní právnička, v ekologických nevládkách. Vždyť mi to všichni vyčítali, smáli se mi a rodiče se za mne styděli a nabádali mne, ať proboha už dělám něco pořádného (rozuměj třeba soudce). Už vím, proč jsem cítila takovou potřebu změnit svět a ukázat ostatním, že je možné žít lépe a pro přírodu šetrně a ohleduplně!
Dnes se mi změnil život a vděčím za to ukrajinským ekosexuálům. Bez nich bych byla pořád rozpolcená a smutná a v depresi.
Díky tomuto prozření jsem pochopila jednu věc – nesmím se vzdát v boji proti plastovému moru, kterým ničí a zabíjí odporné ústenky, respirátory, testy a vakcíny naši drahocennou Zemi. Proto obratem posílám na Mětský soud v Praze novou žalobu proti ministerstvu životního prostředí sepsanou za nás ekosexuály. Věřím, že jsem konečně našla způsob, jak omezti strašlivé plasty a jejich destruktivní dopady na vše okolo.
Do boje – honem ke strojům psát další žalobu! Za ekosexuály i za životní prostředí!