Dnes byl zveřejněn vážně strašidelný nález Ústavního soudu ve věci zajištění bydlení pro naše milé sociální případy. To, co si soudci Uhlíř a nenovější poklad v taláru Svatoň (fakt příšernej chlap, na fakultě jsem ho nenáviděla) dovolili do rozhodnutí vtělit, to je jen pro silné povahy. Až budete zase dřít jak mourovatí, nebudete mít čas na děti, abyste zajistili rodině ucházející obživu a státu zaplatili výpalné, pardon, daně, vzpomeňte si na slova soudců, kteří mají právě z těchto našich daní placený velice, ale velice slušný život. Potřeba jim propíchnout gumy u služebního Audi, které parkuje na Joštově hoooodně poroste. Ale to je ok, budete pak chráněni málem jako radikální klimatičtí aktivisté!

Věc zastupoval jeden takový nevládkový lidskoprávní odkojenec advokát Maroš Matiaško.

Dovolím si dále ty nejhnusnější citace z rozhodnutí, ve kterém šlo o právo Romů na pěkný a čistý a dost velký obecní byt.

Stěžovatelé byli v období od roku 1998 do 17. 4. 2018 nájemci bytu ve vlastnictví Statutárního města Olomouc (žalovaného vedlejšího účastníka). Oba stěžovatelé jsou romského původu, přičemž tato skutečnost je podle nich rozhodná pro zohlednění otázky jejich systémové diskriminace. Oba bydleli v lokalitě H., kde žili od roku 1998 a následně mezi lety 2013 a 2018 na adrese P. Tvrdili, že po vypovězení smlouvy k nájmu bytu na v pořadí druhé adrese, ke kterému byli motivováni falešným příslibem nabídky uzavření smlouvy k většímu bytu, obývali naopak spolu s vnukem menší byt v obdobně špatném technickém a hygienickém stavu. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci se domáhali určení, že „zásah žalovaného spočívající v opomenutí učinit cílené a konkrétní kroky vedoucí k desegregaci vyloučené lokality H., byl nezákonný“, a dále určení, že „zásah žalovaného spočívající v uplatňování bytové politiky města přispívající k udržování sociálního vyloučení a segregaci žalobců byl nezákonný.“

To by si jeden vyplakal oči dojetím, že? Pohádka o Karkulce by na dobrou noc nebyla?

Ústavní soud ve shodě se správními soudy konstatuje, že podle platné legislativy České republiky sice má obec dle zákona o obcích „zajistit uspokojení potřeby“ svých občanů i v otázkách bydlení, pro posouzení případu stěžovatelů je však podstatné, že míra uspokojování této potřeby ani konkrétní opatření již nejsou blíže tímto ani jiným zákonem specifikována, a zodpovědné řešení bytové situace je v současné době ponecháno na uvážení obcí… Zákonodárce de facto ponechává skutečnost, zda bude či nebude obecní bytová politika důsledně řešena, na aktivitě obcí nad rámec nedostatečné (či spíše neexistující) právní úpravy… Obec může buď vyčlenit bytový fond výhradně pro „běžné“ obecní bydlení mladých jinak přiměřeně zajištěných rodin, které však „toliko“ nedosáhnou na tržní bydlení či bydlení v soukromém vlastnictví. Nebo může vyčlenit bytový fond pro „sociální“ byty ve snaze o zabránění nežádoucím jevům na území obce, např. již zmiňovaným obchodníkům s chudobou. Je přitom zcela zjevné, že v některých případech (například po významné investici do opravy bytového fondu) je za dosavadní chybějící legislativní regulace pro obce jako hospodáře ekonomicky výhodnější vyčlenit bytový fond pro běžné bydlení, na úkor bydlení sociálního, kde lze ve větší míře předpokládat možnost výpadku v placení nájemného či jiné komplikace (jak bylo výše uvedeno, z pohledu vztahu občana a obce samotné se s ohledem na samostatnou působnost jedná o horizontální vztah).

to je jen taková rozehřívačka. Připraveni na další kolo v ringu? Ústavní soud přitvrzuje:

Dlouhodobá nejistota obyvatel spočívající v neexistenci odpovídající zákonné úpravy sociálního bydlení může podle Ústavního soudu ohrozit důvěru občanů v demokratický stát ve smyslu čl. 1 Ústavy.

Hahahaha. A hahahaha. A hahahaha. To je tu ještě fakt trubky, co věří na báchorku o demokracii a právním státu? Jako fakt? Druhou věcí je, že absolutně nevěřím, že by zrovna socky vůbec o právním státu a důvěře v něj přemýšlely. Jasně. Je to jejich hlavní téma diskusí u večeře a taky po sexu. Ale pojďme dál.

Dnes už ale podle Ústavního soudu nestačí sociálním případům dávky placené z našich daní a na náš úkor, kdepak. Mají nárok na rozlehlý byt a vy jim ho s láskou, sakra už, zaplaťte a držte huby (jakkoliv nezpochybňuju, že příspěvky na bydlení jsou pro daňové poplatníky jedna velká nemravnost):

Na skutečnost, že poskytování sociálních dávek není dostatečnou realizací práva na bydlení, neboť stát musí též garantovat faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení (tj. poskytovat naturální plnění, nejen vyplácet finanční pomoc), upozorňuje odborná právní veřejnost… Právo na bydlení v rámci sociálního práva na podporu v hmotné nouzi v sobě zahrnuje nejen finanční stránku, ale i stránku faktickou.

A teď, pozor, pozor, se podržte. Další názor soudu stojí za to:

Bohatá společnost, jako je ta česká, nemůže nechat člověka žít na ulici, bez přístřeší, nebo v každodenní nejistotě o střechu nad hlavou, pokud to není jeho svobodné rozhodnutí. Závazek státu (vtělený do mezinárodních úmluv výše uvedených) zajistit bydlení všem potřebným a zvláště zranitelným osobám (např. rodinám s dětmi, seniorům), není žel přímo vykonatelný. Porušení závazku přijmout adekvátní kroky k zajištění bydlení tím, že Česká republika doposud nepřijala zákon o sociálním bydlení a že nemá žádné institucionální způsoby ochrany lidí bez domova, je však ostudné. Nelze ponechat zranitelné osoby jen v péči charity, dobrovolníků

Čemu jste, vy lůzo, nerozuměli na tom, že máte platit?

Boží je komparativní analýza nablblých sociálních politik zahraničních států. Zejména Španělsko stojí za to. Jestli tam hledají soudci Ústavního soudu inspiraci, pak pámbů s náma a zlý pryč:

Ve Španělsku byl 1. 2. 2022 přijat dlouho očekávaný návrh zákona o právu na bydlení provádějící čl. 47 ústavy, ve kterém je právo na důstojné a přiměřené bydlení zaručeno všem Španělům, a v současné době je předmětem parlamentního projednávání… Návrh zákona dále obsahuje definici prázdného obydlí a zavádí jasná pravidla, za kterých mohou místní samosprávy uplatňovat přirážku k dani z nemovitosti na obydlí, která jsou prázdná déle než dva roky.

V neposlední řadě je posílena právní ochrana před bezdomovectvím v důsledku vystěhování a jsou zavedena objektivní kritéria pro vymezení stavu ekonomické zranitelnosti.

Španělé jsou prostě pokrok sám. Zatím chtějí danit prázdné byty a časem může dojít na nadbytečné metry. Můžete si pak vybrat buď nehorázná daň prakticky za dýchání nebo uprchlík do každé rodiny. To bych starou barabiznu asi raději holýma rukama rozmlátila a jako socka bych si pak taky chtěla cucnout z prsu velké státní matky.

Závěry Ústavního soudu jsou extrémně děsivé, neboť je z nich zcela jasné, kam se hodlá tento soud přiklonit, až bude jednou (zatím hypoteticky, ale lidi taky nečekali to, co jim provedli komouši, nebo tento demokratický stát za covidu) řešit spor o ochranu vlastnického práva před nuceným pronajímáním bytů sociálním případům. Jak jinak, v odůvodnění nálezu musí, ale musí, prostě musí být skloňována Ukrajina:

Jak z komparativní analýzy Ústavního soudu a Ministerstva práce a sociálních věcí plyne, všechny státy buď přijaly dlouhodobý plán bydlení, nebo rozvíjí stávající zákony o bydlení, bez ohledu na to, zda právo bydlet v daném státě je, či není výslovně ústavně zakotveno. Konkrétní legislativní přístupy jednotlivých států se různí. V řadě případů zákon o bydlení pamatuje i na středně příjmové skupiny nebo mladé osoby, které z různých důvodů nedosáhnou na tržní bydlení nebo je pro ně dlouhodobě finančně neudržitelné. Státy rovněž reflektují nastalou situaci na Ukrajině a pandemickou situaci, a to s provázáním na existující legislativu týkající se bydlení. Výjimkou není ani strategie k omezení bezdomovectví a snaha o komplexní řešení otázky těchto zvláště zranitelných osob. Jakkoliv má Slovensko jako náš historicky nejbližší sousední stát nejmenší fond sociálního bydlení z vyspělých zemí (společně s Českou republikou), je tento fond stále větší než u nás.

A na úplný závěr ti naši právníci, kteří si žijí jak prasata v žitě, řekli:

Zakotvení práva na přiměřenou životní úroveň v mezinárodních smlouvách o lidských právech, zejména čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, sice vytváří pouze rámec pro výklad vnitrostátního práva – pakliže by příslušná zákonná úprava existovala – nelze však pominout, že se Česká republika jako smluvní stát Paktu zavazuje podniknout odpovídající kroky, aby zajistila uskutečnění práva každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň včetně přiměřeného bydlení. Tyto dostatečné kroky nicméně nečiní, protože k provedení Paktu a Listiny dosud nepřijala komplexní zákonnou úpravu ve formě tzv. zákona o sociálním bydlení.

Za dostatečné kroky nelze považovat toliko poskytování sociálních dávek na bydlení, neboť stát musí též garantovat faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení (tj. poskytovat naturální plnění, nejen vyplácet finanční pomoc). Poskytování bydlení za jasně stanovených podmínek osobám z různých příjmových skupin je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na místní i regionální úrovni.

Dlouhodobá nejistota obyvatel týkající se jejich bydlení může podle Ústavního soudu ohrozit důvěru občanů v demokratický právní stát ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR. Nelze ponechat zranitelné osoby jen v péči charity, dobrovolníků či neziskových organizací, takový přístup směřuje proti našim mezinárodním závazkům plynoucím z čl. 11 Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech i čl. 16 Evropské sociální charty.

Milý Ústavní soude: já ani moje děti za podělaný životy Ukrajinců, ekonomických migrantů, samoživitelek, které mají čtyři děti se třemi chlapy, dalších sociálních případů, kterým jdou ruce dozadu fakt, ale fakt nemůžeme. Jsou mi naprosto ukradení. Je mi jedno, žijí-li nebo ne, jestli mají kde spát nebo ne, jestli mají co jíst nebo ne. Je to jejich soutěž a je mi fuk, jak dopadne a kdo prohraje.

Nechci, státe, abys mi kradl můj čas s mými drahocennými krásnými chytrými dětmi, abys mne nutil pracovat do noci, abych zaplatila daně a abys mě tím okrádal. Nechci, abych byla tvým otrokem, abys pak to, co v potu tváře vydobydu, rozdával kde komu.

Státe, nech mě už laskavě konečně na pokoji a přestaň týrat moje děti. Sakra už.

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2533/20

Soudce David dal k nálezu disent:

Jak bylo uvedeno výše, statutárnímu městu Olomouc zákon neukládá povinnost vytvořit systém pro zajišťování bytových potřeb svých občanů. Pokud však obec využije zmocnění dané zákonem a takový systém vytvoří, musí při tom respektovat základní ústavní principy včetně zákazu diskriminace. Jak je patrné z veřejně dostupných informací, v posuzované situaci statutární město Olomouc prostřednictvím jím založené společnosti Správa nemovitostí Olomouc, a.s., veřejně deklaruje, že přijímá žádosti o městské byty; kromě toho statutární město Olomouc také nabízí bezbariérové byty, byty pro seniory a domov pro matky s dětmi. Zjevně tedy existuje komplexní systém realizující zmocnění naplňovat bytové potřeby občanů zakotvené v § 35 odst. 2 zákona o obcích. Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu vycházím z toho, že při realizaci zmíněného systému zajišťování bytových potřeb jde o provedení ústavně zaručeného práva na bydlení, a zákaz diskriminace při jeho realizaci plyne primárně přímo z čl. 3 odst. 1 Listiny. Závěr Nejvyššího správního soudu učiněný s odkazem na procesní postup podle § 10 antidiskriminačního zákona, který by měl vylučovat pravomoc správních soudů zabývat se diskriminací v rámci správního soudnictví, proto považuji za nesprávný. Předložené úvahy zajisté nemohou dostačovat k závěru, že v posuzované věci skutečně k diskriminaci došlo. Považuji však za nepřijatelné, že se obecné soudy otázkou možné diskriminace vůbec nezabývaly. Nikoli na okraj tu pak musím konstatovat (zde ve shodě s Nejvyšším správním soudem, viz jeho bod 20), že stěžovatelé dosud náležitě nerozvedli skutkový „podvozek“ svého případu včetně okolností, za nichž museli opustit předchozí bydlení – za právního stavu, kdy absence soukromoprávní úpravy bytové náhrady blokuje alternativu soudní ochrany práv cestou civilního řízení.