Že nejsem žádný fanda Český republiky a státních útvarů vůbec, to už víte. Když jsem ve svých čtyřiceti konečně pochopila, že stát je úhlavní nepřítel každé živé bytosti, protože je to mimořádně kojotská, nebezepčná a všehoschopná instituce, zahodila jsem vlajku i Masarykovy ulhané spisy. Kdyby děti zpívaly hymnu, nebo ji snad, nedej bože, hrály na kytaru, asi bych jim utrhala uši (v představách, fakticky ne, protože už tak neposlouchají). Proto ani nechápu, co je špatně na tomto štěbetání, které se ke mně dostalo skrze Telegram.
Lidi zlatí boubelatí, copak vám tohle může doopravdy trhat žíly? Copak je to důležité? Vždyť je to jen jeden odporný hadr vedle druhého, v celku i zvlášť vhodný tak leda na podlahu, popř. na utření počuraných psích pracek.
Ke svobodě patří, podle mého, nenechat se od států vtáhnout vůbec do ničeho. Občanem některého z nich být musíte, musíte platit daně a musíte se snažit, aby vás policajti nedostali, když pácháte přestupky (pokud vás zrovna jednání, které stát za nesprávné označuje, baví). To, že jste občan, ale neznamená, že musíte být i hlupák a že budete skákat na Staromáku, když nějaké hokejky vyhrají spoustu prachů na olympiádě, že budete baštit politikům jejich řeči nebo že snad budete státu a jeho pohůnkům důvěřovat. Kdepak – pravá svoboda je státu z principu nevěřit. S tím souvisí i absolutní ignorace státních symbolů, ať už vlajky, standarty nebo třeba toho podivného lva se dvěma ocasy.
Zbavte se toho, co vám stát nutí a jak si vás zotročuje. Vlajky vyhoďte a už je nikdy nikam nenoste. Hymnu zapomeňte, je to tak jako tak jen přitroublá odrhovačka, stejně jako ve všech ostatních státech. Jsou to mýty, báchorky, lži, nástroje nadvlády a ovládání. Jediné, co se s nimi dá dělat, je nebrat je na vědomí a nechat je pomalu vymřít.