Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak přistoupit k psaní nového webu „Svoboda za humny“. Není to totiž vůbec snadné rozhodnutí. Když jsem na jaře 2020 zakládala Stav bez nouze, věřila jsem, naprosto mimózně a naivně, že existuje svět s demokracií, právním státem, respektem k přirozeným lidským právům a svobodám. Po dvou letech marného boje za tuto chiméru jsem pochopila, že je to hloupost. Nemůžu čekat, že dostanu svobodu odněkud seshora, to ne. To by ani žádná svoboda tak jako tak nebyla. Po mnoha hodinách špekulování jsem dospěla k závěru, že pravdu v náhledu na volnost má Tom Hodgkinson, jehož knihu „Jak být volný“ by si měl každý, kdo mluví o svobodě, přečíst a hlavně vzít k srdci.

Jedinou cestou z toho všeho, co se tam venku děje, totiž je vybodnout se na stát a vydrbávat s ním, jak to jen jde. Určitou inspirací jsou, ačkoliv to tak možná nevypadá, ukrajinští cikáni, kteří se rozhodli rozbít tábor v centru Brna a nikdo je odtud ani párem volů nedostane. Jsou naprosto rezistentní vůči jakýmkoliv formám státní moci a díky tomu s nimi ani policajti ani všichni svatí nic nesvedou.

Brněnská ódéesácká primátorská děvčica Vaňková k tomu řekla:

„Shromažďují se před nádražím a nedalekým úřadem práce, protože čekají, až jim bude vyplacena dávka. Přijíždí jednou měsíčně, zdržují se jen po dobu, než dostanou peníze, a pak zase mizí. Nehledají žádné přístřeší, nechtějí jídlo, pití. Jsou zvyklí na jiný způsob života.“

Dál konstatovala (citaci ponechávám mírně nesrozumitelnou tak, jak jsem ji zkopírovala z Deníku):

Lidé, kteří jsou na ulici, nemůžeme jakýmkoliv způsobem donutit, aby se přemístili někam jinam. Je to ryze na jejich rozhodnutí. Stejně tak ve chvíli, kdy jim poskytneme střechu nad hlavou, je nemůžeme nutit, aby tam zůstali.

Ještě tento svůj výrok vyšperkovala:

Provizorní pozemek vedle autobusového nádraží u hotelu Grand však nejspíš poslouží jen minimu zájemců. Když se v poledne dozvěděli, že je budou chtít úřady přesunout, z místa odešli přímo na nádraží nebo do jeho širšího okolí. „Město nemá žádné páky, jak je nutit,“ doplnila primátorka.

Tak město prý podle této paninky nemá žádné páky, jak cikány k něčemu nutit. Vtipné je, že je to pravda. Nemá. Veřejná moc nesvede absolutně nic, jsou-li lidé dost neteční a odolní. Policajti je dokonce omlouvají s tím, že nepáchají žádnou trestnou činnost (a co přestupky, ty taky ne?) a že nejsou bezpečnostním rizikem. S tím se vzhledem k minimálním hygienickým návykům a naopak pravděpodobně vysoké promořenosti bůhvíčím od žloutenky po svrab dá polemizovat. Nikdo to ale nedělá! Všichni mlčí, ustupují a couvají. A vyhrávají ti, kdo řádně vydrbali s těmi nahoře. Ukrajinští nebo maďarští nebo jací kočovní cikáni.

Jaký je to nebetyčný rozdíl oproti nám, hloupým Čechům, kteří jsme se nechali zmlátit policajty za to, že jsme se zdraví pohybovali na ulici drze bez roušek! Pamatujete na toho pána s malým klukem, které strážníci srazili na zem? Vzpomínáte na těžkooděnce, kteří rozehnali demonstraci proti covidovému útlaku? Vydolujete ještě v paměti to, jak se svými vlastními lidmi zacházeli v Holandsku, Německu nebo ve Francii?

Stalo by se to cikánům? Nikdy. Protože jsou resilientní a drží při sobě. Jen tak se něčeho a někoho neleknou. Umí přežít. Jsou svobodní. Neptají se, jestli něco můžou, prostě to udělají a státu ukazují tak leda prostředník, což je jediné, co si tato instituce zaslouží. V tomhle stojí za to se jejich životním stylem inspirovat.