Na webu Svobodný svět je „otištěn“ text senátorky Daniely Kovářové s názvem „Lamedusa varuje: je nejvyšší čas bránit svoje hranice.“ Je to jen snůška líbivých slov, úplně, ale úplně myšlenkově nedotažená, stejně jako všechny podobné stále dokola omílané a zbytečné nářky.

Kovářová v textu uvádí:

Vyzývám vás, pane prezidente, abyste okamžitě odvolal české mezinárodní závazky ohledně „schengenských hranic“. Vyzývám vás, pane předsedo Petře Fialo, abyste svolal Bezpečnostní radu státu a mimořádné zasedání vlády k migrační krizi.

Pojďme aktivizovat českou armádu, ať se připraví na obranu hranic. Bránit hranice svého státu před vniknutím všeho nežádoucího je základní funkcí státu.

Francie, Belgie, Německo a Švédsko už trpce litují, co dovolili. Nedopustte, pánové, aby se imigrantská getta rozšířila i k nám. Nedovolte zánik naší země, naší kultury a naší společnosti svoz nečinností.

V roce 2020 dokázali vaši předchůdci hranice utěsnit během pár dnů, dokonce i mezi okresy. U nelegální migrace to půjde taky. Vyzývám vás, pane premiére, abyste se ihned spojil s Maďarskem, Slovenskem a Polskem a aktivizoval společnou bezpečnostní politiku V4. Naše zájmy jsou v tomto bodě společně. Tohle je reálný důvod, kvůli němuž V4 vznikla. Je nejvyšší čas začít konat.

Čistě teoreticky se samozřejmě nedá než souhlasit, ale skutek zase utek‘. Kovářová patrně nechce k vyřčenému A, doplnit i B, resp. zdráhá se na plnou pusu říct, co přesně znamená „bránit hranice za použití armády před vniknutím všeho nežádoucího“. Je totiž nad slunce jasné, že se migranti jen tak neotočí na těch svých bárkách a neřeknou si, když uvidí blbouny v maskáčových mudnurech pohopkávat na březích italských ostrovů, že je tady nikdo nechce, a tak je na čase to zabalit a vrátit se do svých odporných zemí a třeba s nimi zkusit něco udělat skrze práci a kontrolu sexuálního pudu. To fakt ne. Takže co tedy, paní Kovářová, znamená ta vaše obrana hranic? Proč to nevyslovíte, když k tomu tak usilovně nabádáte? To se bojíte? Pak je ale lepší mlčet, ne? Jo, aha, počkat, to by se nedaly sbírat politické body, že jo. Já su ale blbka.

Nemá cenu pořád dokola psát tyhlety plytké texty, co by mělo být v nějakém ideálním světě. Ten totiž nemáme. Žijeme teď a tady a jsme, pokud to tak chceme vidět, pod obrovským tlakem ze strany politického islámu. Máme jen dvě volby – buď se s tím vším smíříme, hodíme na to bobek a islám přijmeme, anebo ne a budeme bojovat, a to patrně skutečně „mečem“, protože slova jsou k ničemu. Mně osobně je obojí ukradené.

Pokud se tedy jako společnost rozhodneme bránit hranice, pak musíme přiznat, že to znamená bez milosti střílet, klást miny, potápět lodě, a používat jiné násilí, které povede ke smrti, prostě válčit s nepřítelem tak, jak se to obvykle dělá. S tím musíme být smířeni.

Obrana hranic totiž neznamená převoz nepřátel na nějakou idylickou farmu, kde se budou mít všichni dobře. Kdepak. Pokud nechceme přijímat, a ano, může to být naprosto ok rozhodnutí společnosti, pak je třeba akceptovat a pojmenovat fakt, že nějací lidé zemřou. Může to být ve výsledku docela slušný počet. Říct to musíme, abychom se mohli konečně rozhodnout. Jinak totiž tolika lidmi vzývaného výsledku bezpečných hranic neatakovaných nezvládnutelnou masou nemůžeme nikdy dosáhnout. Když nebudeme chtít smrt, musíme vzít za vděk islámem a miliony a miliony migrantů a s tím souvisejících potíží a mlčet. Dvě volby. Nic mezitím.

V září 1683, před pouhými 340 lety, povraždili ti, kdo bydleli v Evropě před námi, povraždili mnoho a mnoho Turků v bitvě u Vídně. Mnoho Evropanů bylo pozabíjeno nepřítelem. Prostě válka. O střetu se mj. píše:

Na bojišti zůstalo přes 10 000 pobitých Turků, 20 000 ukořistěných velbloudů, 300 děl, 15 000 stanů, bezpočet zbraní… Spojené křesťanské vojsko přišlo o 2000 mrtvých, mezi nimiž se nalézalo mnoho polských šlechticů, bojujících často s fanfarónským hrdinstvím. Osmani podle dobových zpráv před svým útěkem povraždili všechny zajatce a do otroctví odvlekli 6000 mužů, 11 000 žen, 14 000 děvčat a tisíce dětí z Dolních Rakous a ze Štýrska. Po dvaašedesátidenním obléhání Vídeň konečně svobodně vydechla. Takzvaná Velká turecká válka sice pokračovala až do uzavření karlovického míru roku 1699, osmanský debakl před rakouskou metropolí však předznamenal postupný ústup Tureckého sultanátu ze slávy. Na řadě bylo osvobození těžce zkoušených Uher, k němuž došlo po 145letém osmanském panství v roce 1686.

Boj s islámem holt není procházka růžovým sadem. Své by o tom mohlo vyprávět taky Řecko. Masakr na Chiu jim jistě z paměti nevypadl.

Turecké jednotky se v dubnu 1822 vylodily na ostrově Chiu, kde došlo ke strašlivému krveprolití. Pokud nebylo obyvatelstvo povražděno, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví. Uvádí se, že tento osud stihl 43 000 z celkového počtu 45 000 křesťanských obyvatel ostrova. Tragickou událost zachytil velmi podmanivým způsobem na svém proslulém obraze Vraždění na ostrově Chiu z roku 1823 velký francouzský malíř Eugène Delacroix.

Takhle vypadá „válka s Turkem“, ne nějaké hlídání hranic a ne starání se o nepřítele, pokud ho v migrantech společnost spatřuje. My si musíme říci, jestli to pro nás je nebo není ok, jestli to chceme, nebo ne, jestli an to máme, nebo ne. Musíme se rozhodnout a podle toho jednat. Ale nevidím žádného, kdo by toto vůbec chápal, natož realizoval.

Nevím, jestli je ještě dnes reálné vytlačit politický islám, tuhletu nelidskou ideologii, která dovoluje obludné chování k ženám, k dětským nevěstám, k LGBT+ a hlavně k nevěřícím či nedej bože odpadlíkům. Muslimští politikové ovládli řadu evropských pozic, muslimští právníci zneužívají našimi předky vytvořenou koncepci lidských práv pro svoje cíle. Svět je jiný než v roce 1683, přitroublé křesťanství, díky bohu, ztratilo vliv, ale my ho nedokázali ničím smysluplným a stejně efektivním jako je islám, co by nám pomohlo se bránit, nahradit.

Pokud by ale ještě nějaká naděje na zachování té údajně báječné staré dobré Evropy byla (což si patrně dost lidí přeje, a nejspíš i Vy, paní Kovářová, já na to názor nemám, všechny státy se mi jeví podobně hnusné a nezáleží mi na jejich existenci), pak je třeba doopravdy, ale doopravdy říct, jakými prostředky toho lze dosáhnout. Dost pochybuju, že to je kecání na fejsáči, ale co jsem já. Nicka. Naštěstí. Jdu si dát pivo a projít se se psy a myslet na to, jestli se konečně lidi dokážou postavit za svoje názory tak, jako to dělají právě muslimové. Ostatně jsou inspirativní v mnohí dalším a nepřítele (pokud ho vidíte zrovna v migrantech) můžete, paní Kovářová, porazit jen tehdy, když použijete jeho vlastní zbraně.