Před chvílí mne bdělá kamarádka upozornila, že v systému ODok už zase máme další legislativní skvost – návrh vyhlášky, kterou se stanoví způsob a forma oznámení orgánu ochrany veřejného zdraví o nařízení izolace nebo karanténního opatření.

Pobavila jsem se notně – jak se totiž zdá, právní předpisy neumí psát ani naše slavná pětka. Ve vyhlášce navazující na Pandu se podrobněji řeší, jakým způsobem vás budou úředníci z KHS a jiní hajzlíci zbavovat osobní svobody a zavírat do domácího vězení. Vymysleli 4 způsoby:

a) datovou schránku;

b) SMS;

c) e-mail;

d) telefonní hovor.

U datové schránky mi není zcela jasné, jakým způsobem se bude řídit doručování, když se v Pandě uvádí, že se na zasílání informace o karanténě či izolaci nevztahuje správní řád, ale určitě to bude něco hrozně fikaného, co zatím zůstává tajemstvím.

Nevím ale, jak chce stát vyřešit situaci, že se do datovky prostě nepodíváte. Dají nám povinnost se přihlašovat 3x denně pod pod trestem smrti? Nebo se bude považovat oznámení o karanténě za doručené okamžikem odeslání z datovky úřadu a když si to vy nezjistíte a půjdete drze třeba nakoupit, tak smůla a pokuta?

To stejné pak platí u ostatních způsobů (přičemž ani tam není vyřešen problém s doručováním rozhodnutí). Co když prostě nečtete e-maily každý den? Co když ty podezřelé rovnou mažete? Co když bude ta veledůležitá zpráva, že jste možná potenciálním zavirovaným zlým vrahem nebohých babiček, ve spamu?

A co SMS? Jak se u těch bude posuzovat okamžik doručení? Já je třeba ani moc nečtu. Nezajímají mne. Co když si tu o izolaci jednoduše nerozkliknu? Nebo co když si nenabiju mobil? Co když ho zapomenu u slepic? Co s tím budou ty nebožačky dělat?

S telefonem je to snadné – jakmile se bába z KHS představí (má dle vyhlášky tu povinnost), je vhodné začít chrčet a křičet: „Neslyším, neslyším!“ Nebo říct, že u telefonu není osoba, se kterou chtějí mluvit. To pak podle vyhlášky mají telefon ukončit.

Celá tahle snaha donutit nás, občany, být imrvére online, je srandovní. Zejména pak ve světle snah řady států Evropské unie vymoci zaměstnancům právo být vůči zaměstnavateli offline. Jak to přijde, že vůči zaměstnavateli si můžu dělat, co chci a ještě se můžu ohánět právy a vůči státu jsem otrokem, ačkoliv jde o moje přirozené, a na státu tudíž zcela nezávislé, právo usilovat o štstí způsobem, který si zvolím, třeba i bez smartfounu nebo Gmailu?

Když si tak čtu návrh oné vyhlášky, děkuju všem buddhům, že u moci jsou stále, díky bohu, úplná jelita a rozhodně ne elity. To je naše velká šance na přežití. Z právního hlediska říkám jediné: už se nám s Davidem podařilo rozkopat doručování karantén a izolací jednou a s takto kvalitním právním předpisem nemám strach, že by se nám to nepodařilo i na podruhé. Já hozenou rukavici, milá vládo, rozhodně zvedám a těším se na podzimní kolo tohodle uhozenýho duelu a budu se u toho královsky bavit (vážně už to neberu, to se nebojte). Nemám pocit, že bychom prohrávali, protože proti nám na všech frontách stojí jen paka.

Doporučení pro občany opět zní: kašlete na stát a škoďte mu, jak to jen jde. Začínám celkem dobře rozumět heslu ze socíku: „Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu.“ Jinak se totiž ke státu, který s občany takto vydrbává, ani přistupovat nedá. A nezapomeňte na nějaké dobré pivo a dobrou společnost. S přáteli se budete u všeho bavit rozhodně lépe.

P. S.: Takto (kupříkladu) o přípustnosti fikce oznámení rozhodnutí smýšlel NSS ještě nedávno:

„Fikce oznámení rozhodnutí (ve smyslu faktického seznámení se s obsahem rozhodnutí) má místo zásadně pouze v těch případech, kdy by formalistické lpění na odvíjení počátku běhu lhůt od řádného doručení (podle příslušných procesních ustanovení) vedlo k neproporcionálním důsledkům spočívajícím v nepřiměřeném zásahu do právní jistoty jiných subjektů (zpravidla účastníků řízení), ke zpochybnění rozhodnutí, které již pravomocně konstituovalo určité právní vztahy, s významným časovým odstupem či pokud by opožděné (nebo neprovedené) řádné doručení rozhodnutí bylo důsledkem zneužití práva (např. za situace, kdy by účastník řízení záměrně obstruoval řádné doručování). V takových případech má smysl zabývat se otázkou, ke kterému okamžiku se účastník řízení prokazatelně seznámil s obsahem rozhodnutí, které mu bylo (či mělo být) adresováno, a zjistil, jak je možno se proti jeho případným dopadům do právní sféry bránit. Faktické seznámení se s rozhodnutím jako určitá forma „doručení“ rozhodnutí s sebou nese nutnost pečlivě posuzovat všechny skutkové okolnosti tak, aby mohl příslušný orgán dospět k jednoznačnému závěru, že k faktickému seznámení skutečně došlo. Při hledání okamžiku faktického seznámení se s rozhodnutím, je nutno postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.). Posuzování otázky faktického oznámení rozhodnutí je otázkou skutkovou; výsledkem tohoto posuzování musí být jistota, že se účastník řízení v dostatečném rozsahu skutečně seznámil s podstatnými náležitostmi rozhodnutí, a to v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu. Oznámení formou faktického seznámení se s obsahem rozhodnutí předpokládá, že je skutkově najisto postaveno, že se s obsahem rozhodnutí seznámil přímo účastník řízení, jemuž bylo tímto rozhodnutím zasaženo do práv. Tento okamžik nelze ztotožňovat s doručením rozhodnutí do datové schránky advokáta, který je zástupcem účastníka řízení v jiné, byť související, věci. Účastník musí být s obsahem rozhodnutí seznámen v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu.„