Dnes ráno mne do očí praštil titulek na Seznamzprávy. Článek byl Martinovi, klukovi s jakousi geneticky podmíněnou chorobou, na jehož pokusnou léčbu se skládal celičký český národ. Och, jak dojemně jsme se zase semkli, skoro jako když Peklo celé Česko nebo přišli naši Ukrajinci nebo když jsme šili roušky z trenek. Ach.

Text se na onu sbírkovou akci dívá z jiného, naprosto prozaického úhlu pohledu. O to je zajímavější: autor rozvíjí myšlenku, zda má každý nárok na pokus o léčbu jeho choroby. Samozřejmě, že nemá, naše humanistické ufňukané tendence jsou stupidní a směšný koncept. V tom s autorem velice souzním. Nechápu ale, kde onen lékař byl, když jsme za léčbu starých, tlustých a nemocných a jiných neschopných za tzv. pandemie naprosto zbytečně vyházeli mnohem, mnohem víc než ušmudlaných sto milionů, kolik má stát léčba onoho děcka. Tehdy měl křičet a konat!

V textu „Diagnóza: Lék za 100 milionů a tabu českého zdravotnictví“ od lékaře Josefa Veselky se mj. píše:

Ač si to mnozí nechtějí přiznat, existuje řada situací, v nichž prostě nemáme k dispozici tu nejnákladnější a nejlepší léčbu a velmi pečlivě zvažujeme poměr nákladů a benefitů pro daného pacienta. A to bez ohledu na to, co si o tom budou myslet právníci či třeba ústavní soudci. Taková je totiž realita a za desítky let, co jsem v medicínské praxi, nikdy jiná nebyla. V tuto chvíli je v tomto ohledu dokonce nejvelkorysejší, co kdy byla.

Zdravotničtí ekonomové to vidí po svém a hodnotu jednoho roku kvalitního života u nás oceňují na více než jeden milion korun. A to číslo je velmi důležité, protože následně vstupuje do procesu, který ovlivňuje ceny léků na našem trhu. Jak jsem však psal již výše, kdo se v minulosti k podobným úvahám odhodlal veřejně, byl většinou smeten diskutujícími, kteří sice dali průchod emocím, ale v reálném životě nikdy podobné dilema řešit nemuseli.

V textu se dále dočteme:

Veřejnost by si totiž měla – a znovu prosím apeluji na racionalitu čtenáře – uvědomit, kolik lidských životů může za podobně horentní sumy zachránit, pokud by je investovala ve zdravotnictví jinde. Ale protože se stáváme společností nárokovou, a ještě navíc velmi mediálně závislou, ztrácíme schopnost alokovat finanční prostředky tak, aby co nejefektivněji a nejspravedlivěji sloužily pokud možno všem. Je pak jednoduché dojmout se v souladu s tímto zjednodušeným viděním světa, pokusit se zachránit jedno konkrétní dítě, ale nemyslet přitom na jiná slabá místa českého zdravotnictví. A že jich máme.

Proč jsme přesně toto nedebatovali (tedy lépe řečeno bez řečí nepoužili) na podzim roku 2020 nebo na jaře 2021? Na co jsme čekali? Copak hodnota života kohokoliv s covidovým chrchláním byla větší než jeden míč za rok? Těžko. Přesto nás ti lidi stáli nehorázně moc. Dřív, když jsem ještě byla blbá a věřila, že existuje právní stát, psala jsem soudům do nekonečna do každé žaloby, že vláda přece musí mít ke svým opatřením bezpodmínečně nutně cost benefit analýzu, ve které vyčíslí, jestli se vážně vyplatí nakažené umírající zachraňovat, nebo je máme nechat prostě být. Pokaždé mě poslali do háje s tím, že jsem fakt zrůda. Asi jsem, ale dneska už je mi to fuk. Společnost ani soudci mne nezajímají.

Pojďme raději zpět ke kauze Martina a k jeho požadavku na úhradu sta melounů na léčbu s velmi nejitým výsledekm. Měli jsme mu ji poskytnout? Ve světle výše uvedených covidových šaškáren jednoznačně ano! Když stát dokázal vyplýtvat tolik peněz na léčbu lidí „s covidem“ (a nejde jen o náklady na zdravotnictví, ale taky o ty vynaložené na všechny kompenzace pro podnikatele nebo pečovatelské příspěvky pro rodiče od dětí zavřených doma, na testování a jiné hovadiny), nyní by měl bez ceknutí léčit každého, kdo to jednoduše potřebuje. Neexistuje totiž jediný důvod, proč měl mít nějaký přežraný obejda oblemcaný sádlem za covidu nárok na nekonečnou ochranu svého šeredného těla za miliardy ze společné kasy a proč nyní jedno děcko tu příležitost mít nemá. Stejně tak ji musí dostat každý, kdo ji potřebuje. Jinak to nedává smysl.