Dnes jsem se podívala na transparentní účet, který jsem založila na jaře 2020 kvůli soudním poplatkům za nejrůznější covidí žaloby. Za 2 a 1/2 roku jsem z něj zaplatila přes 400 000,- Kč za soudní poplatky, přičemž další desítky tisíc zaplatili lidi, kterým není svět okolo lhostejný a kteří se nechali zastupovat Davidem za „soudní kolky“, sami.
Právě před chvilkou jsem zaplatila dva tisíce za žalobu ekosexuálky proti plastovým respirátorům a testům. Bude k něčemu? Byly k něčemu ty stovky předchozích žalob? Spíše ne. Má to všechno vůbec cenu a smysl? Nevím…
Při hyperinflaci, která nás možná čeká, bude 400 000,- jen plivnutím, možná za ně dostaneme za pár měsíců bochník chleba. Pro mne ta částka představuje stovky žalob, nad kterými jsme s Davidem seděli dlouho do noci nebo celé víkendy, a mnohá zklamání ze soudních rozhodnutí. Z jistého úhlu pohledu to nakonec bylo i zábavné a vzrušující. Tak se na to musím dívat.
Právě teď David zasypává s jedním místním pracantem vodovodní šachtu, skrze kterou jsme naši novu starou barabiznu připojili k vodovodu. Podařilo se nám nakonec umluvit instalatéry, aby přišli a rozvedli nám po domě studenou vodu. Teplou ne, nespoléháme na plyn, předražená tepelná čerpadla a podobné nesmysly. Máme dřevo. Na nás si s nějakými 18 stupni nepřijdou, i když já osobně nemám nic proti zimě, nemůžu se dočkat, až se zase vyspím a nebudu se v noci převalovat, protože vedrem neusnu – 13 stupňů v ložnici je ideální teplota.
My jsme dokonce příkladná rodiny – překračujeme zelenými komunisty nastavené normy o spoustu procent! Vždyť loni jsme měli v chodbě i koupelně 8 stupňů, kromě okamžiku zatopení v brutaru a koupání, kdy se z koupelny naopak stala malá sauna. Ostatně, nebylo to od věci – v takové situaci totiž celou zimu nepotřebujete ledničku, ledová podlaha ve špajzce vám docela stačí. Vyhrožování tepelnou nouzí je mi proto víceméně lhostejné, pokud jde o můj osobní komfort (uvědomuju si ale dopady vládního šílenství jinde a ty mne klidnou nenechávají), ale jsem kupř. zase o něco radši, že mám děti na domácí výuce. Tomuhle systému bych je vážně nechtěla nechat na pospas.
Státu prostě nevěřím. Staré radiátory jsme odřezali a železo výhodně prodali sběrným surovinám. Docela chápu sociálně slabé, kteří takto řeší aktuální nedostatek peněz a co bude zítra, to se uvidí. Dnes je dnes a kdoví, zda se dalších dnů dožijeme. Zdá se mi totiž, že jiný přístup k životu nám ani nezbývá – jistoty, ve které jsme blouznivě doufali dříve, zmizely. Nemáme nic, jen prostý okamžik. Nevíme dne ani hodiny.
Už zítra může dojít to nebo ono, nemusí být léky, ani zdravotní péče, nedostaneme mouku ani vodu. Anebo ano. Nevíme. Ta nejistota je sžírající, protože na ni nejsme vůbec zvyklí. Domnívali jsme se, že můžeme poručit všemu – nemocem, počasí, našemu životu. A ono ne – jsme na tom stejně jako naši předci v antice. Jsme odkázani na jakousi milost a nemilost bohů a musíme se naučit v tom zmatku žít. Dobře žít.
Už se docela těším na podzim a další boj. To vakuum, ve kterém se právě teď nacházíme, ten zdánlivý klid (před bouří), kdy jen čekáme na tvrdý úder, který nám vláda tak jako tak uštědří, to je nesnesitelné. Chci vědět, čemu čelím, abych se mohla připravit. Zatím jen tak střílím naslepo. Kadopádně kupou vlastních brambor ve sklepě a fůrou dřeva asi nic nezkazím.