Už na základní škole mne fascinoval dějepis. Maturitu z něj jsem složila za jedna, i když jsem si vytáhla nejhorší možnou otázku – vývoj v ČR a ve světě v 2. 1/2 20. století. No fuj. Taková blbost, kterou jsme navíc nikdy neprobírali a nebyla ani v učebnicích končících notoricky druhou světovou a porážkou Japonska po svržení atomových bomb. A já si tak přála mluvit o mém tehdy zbožňovaném Napoleonovi. Jenže, co člověk nadělá s karmou. Ještě že jsem bývala hýčkaným miláčkem učitelského sboru.

Dnes by mne dějepis už vůbec nebavil. Je to totiž jedna lež vedle druhé, báchorky, výmysly, koniny. Nezajímá mne falešné naříkání politků nad hroby neznámých vojínů, nevěřím, že někdy někdo měl úmysly čisté jak lilium a chtěl jen to nejlepší pro všechno lidstvo a vesmír. Jasně. o vyprávějte holubům.

Proto vůbec nechápu, jak může někoho bavit pořád a pořád a pořád dokola řešit až do zemdlení třeba takovou strašlivou nudu, jakou je 21. srpen v nanicovaté zemi. A co jako, chce s mi křičet? Co se stalo? Co je na tom převratného? Co se změnilo v životě člověka? V čem se právě tahleta šaškaráda odlišuje od stamilionů jiných podobných blbostí? V čem se liší od covidu? Proč tolik patosu, červené, modré a bílé, proč to dojetí a sáhodlouhé projevy o národním traumatu, hrdinství a jiných krávovinách?

21. 8. je datum. Nic jiného. Den v kalendáři, den v našich životech. Letos je vedro, loni možná pršelo, předloni foukal vítr. Pár lidí se narodilo, pár umřelo. Mnoho z nás spláchlo několikrát WC a vypotřebovalo nějaký ten toaleťák, někdo jedl špagety a někdo chleba.

Každý, kdo dnes naříká nad čímkoliv, co se stalo kdysi v pravěku, je blázen, který posvěcuje to, co dělá stát, a přidává mu na legitimitě. Ten, kdo chce, aby byl svobodný, se dnes bude radovat. Dá si pivo, půjde se projít, dá si nohy na stůl, bude číst, bude se dívat na dobrý film nebo seriál, upeče buchtu, popovídá si s dětmi – stráví krásný vzácný den svého krátkého života, který bude patřit jen jemu samému a těm, kterým ho CHCE věnovat, a bude volný. Ten, kdo svobodu nechce, bude sledovat klanění politických lhářů, nadávat a marnit čas.

Každý má volbu, stejně jako důchodci, kterým hážou jak prasatům zbytky od poslanců – není povinnost to sežrat. Volba existuje. Vždycky a vždycky ji činéíme jenom my sami. Nikdo za nás nerozhoduje.

Já osobně na 21. 8. naprosto kašlu, stejně jako na 8. 5. nebo na jiné nicneznamenající datum v kalendáři. Každý můj den je něčím hezký, milý a fajn. Jenom to nejsou velké věci.