Dnes jsem se po velmi, velmi dlouhé době vypravila na pracovní schůzku na jednu jihomoravskou radnici, kde se budu bavit se zastupiteli o územním plánování. Před covidem, v minulém životě, jsem jezdila na podobné výlety docela často. Dnes ráno, kdy jsem z věšáku sundala kalhoty od kostýmu, který mi mamka nechala ušít ve druháku na vysoké, a když jsem se obula do nádherných lodiček s páskem, přišlo mi to celé takové divné. Vždyť já přece chodím už jen v botaskách! Na podpatcích se asi zabiju, říkala jsem si. Pak jsem použila parfém, což činím asi jednou za rok. Teprve na nádraží mi došlo, že slušné ženy se asi taky líčí… no nic, tak příště.
Teď sedím v kavárně a čekám už 40 minut na čas schůzky. Jistě si říkáte, proč jsem přijela tak brzo? I když jsem padlá na hlavu, nebyl to důvod mého zvláštního počínání. Jela jsem totiž veřejnou dopravou. I když řídím, zvládám jen naše venkovské cesty a vrcholem mého šoférského umu jsou dvě trasy do Znojma.
Mnoho „environmentálních“ bláznů (a já jsem byla jedním z nich, vždyť jsme dva roky, když byly děti malé, ani neměli – záměrně – auto!) vás bude přesvědčovat, jak je to báječné, ten krásný nový svět bez aut. Není. Vážně není. Ztratíte totiž mnoho hodin života. Když jsem jela busem a vlakem, cesta mi trvala (čistého času, bez chůze na zastávku a z ní a bez toho obskurního čekání na schůzku a na odjezd autobusu) 2 hodiny a 40 minut. Autem je to jen jedna jediná hodina, navíc bez všech těch šeredných a nesmírně otravných spolucestujících, kteří vám ze života dělají peklo. Čas ve veřejné dopravě není nikdy relax, jen obrovský stres. To už je snad doopravdy lepší řídit. Cestování vlakem a busem vám skutečně ukradne obrovskou část života. Namísto poslouchání uječených děcek a dívání se na to, jak se nějaký dědek cpe špekem, přičemž nepochybně nejpozději zítra pojachá k lékaři pro léky na cukrovku a vysoký tlak, jsme mohla být doma se svými báječnými potomky, jít ven se psy, stěhovat náš skrovný majetek do nové staré barabizny, sázet rajčata a papriky a dýně anebo vařit, případně pracovat a vydělávat tou hnusnou právničinou na chléb vezdejší. Ale ne, strávím dnes skoro sedm hodin cestováním po Jihomoravském kraji. Co je na tom sakra přínosného?
Vím, že nemám nástroj, jak zabránit lhářům a podvodníkům v tom, aby se po rouškou veřejného blaha (tvrzené péče o životní prostředí, kterou ale ani omylem tihleti klimatičtí aktivisté nemyslí vážně, nikdy jim o přírodu a krajinu nešlo a nepůjde, chtějí jen moc a vliv a trýznění jiných) pokoušeli zničit životy mě a mým dětem a těm, na kterých mi záleží. Vím, že když zdaní auta a topení v kamnech, nebudu moct dělat nic, jen se nějak pokoušet přežít. Mrzí mne na tom všem jediné – že mi život ničí zlí hajzlíci. Zase.
Ale i na tomhletom se dá docela dobře pobavit. Doporučuju to i vám – ptejte se pořád a pořád a pořád politiků, jak se oni chovají klimaticky odpovědně.
Týrejte je a trapte je, nenechte je na pokoji. Jen ať si dají svoji vlastní medicínu, kterou nám s takovou chutí chtějí servírovat.