Myslím, že dnes máme všichni malý důvod k oslavě: NSS vrátil Městskému soudu rozsudek o české klimatické žalobě. Důvodů měl pro tento postup několik a teď si o nich řekneme více. Abyste byli v obraze, o čem v poměrně složitém případu vůbec šlo, ocituji shrnutí od soudců NSS (je celkem fajn, to zas musím soudu přiznat, že tahleta shrnutí začaly některé senáty dělat):
V tomto řízení musel Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) posoudit otázku, zda žalovaní, jimiž jsou vybraná ministerstva a vláda, postupovali protiprávně tím, že nepřijali dostatečná opatření, jimiž by v reakci na klimatickou změnu poměrně snížili emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990. Tímto postupem mělo dojít k zásahu do práv žalobců. Jak bude podrobně rozebráno níže, na tuto otázku odpověděl NSS záporně.
Česká republika totiž v oblasti sjednávání závazků plynoucích z mezinárodního klimatického práva jedná kolektivně v rámci EU. Evropská unie sice přijala v roce 2020 kolektivní závazek snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Dosud ovšem nedošlo k závaznému „rozpočítání“ tohoto kolektivního závazku mezi jednotlivé členské státy v těch sektorech, v nichž je takové rozpočítání možné.
Odporovalo by zdrženlivosti soudní moci, pokud by správní soudy vstupovaly již nyní do politických a legislativních procesů dosud probíhajících na unijní úrovni s kategorickými závěry o tom, jak má vypadat individualizovaný závazek ČR. Na ČR tak v tuto chvíli dopadají pouze výrazně méně ambiciózní povinnosti, jež jsou odrazem kolektivního závazku přijatého Evropskou unií již v roce 2015 a jež již byly promítnuty do nyní platného a účinného sekundárního práva EU.
Závěr Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), že kolektivní závazek EU ke snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s úrovní v roce 1990 znamená závazek každého jednotlivého členského státu, včetně ČR, ke snížení právě v této výši, neobstojí z důvodů podrobně vyložených níže. Takový závěr nelze opřít ani o mezinárodní či ústavní garance lidských práv, a to zejména z důvodu jejich obecnosti.
Rozsudek je poměrně dlouhý a zajímavých pasáží je v něm víc než dost. Za zvěčnění stojí kupř.:
Správním soudům nepřísluší při projednání klimatické žaloby ukládat žalovaným ministerstvům povinnost vydat správní akt, ani deklarovat nezákonnost nevydání takového aktu, za situace, kdy taková povinnost nevyplývá ze zákona, ústavního pořádku, unijního práva či mezinárodní smlouvy. Konstatování nezákonnosti, nezaložené na rozporu s konkrétním příkazem či zákazem obsaženým v některém z právě jmenovaných okruhů právních předpisů, by totiž bylo založeno spíše na názoru správního soudu o vhodnosti, morálnosti či jinak definované správnosti postupu žalovaných.
Docela hrozivě zní jiný závěr soudců:
Tímto závěrem NSS nijak nepodceňuje závažnost hrozeb, jimž ČR i svět v důsledku globálního oteplování čelí a bude čelit. Naopak, skutečnost člověkem zapříčiněného globálního oteplování a závažnosti jeho důsledků je i podle právě citovaných mezinárodních dokumentů (zejména Pařížské dohody) předmětem globálního konsenzu a z hlediska českého právního řádu je možno je označit za notorietu... Je proto legitimní požadovat po žalovaných ministerstvech, aby v rámci své působnosti na současnou situaci i hrozící nebezpečí adekvátně reagovala. Správním soudům však nepřísluší, aby si samy stanovovaly měřítka, podle nichž by posuzovaly nezákonnost tvrzeného zásahu. Zároveň však musejí být připraveny poskytnout účinnou ochranu jednotlivcům dotčeným důsledky nedostatečné aktivity českých státních orgánů v oblasti boje proti klimatické změně a jejím důsledkům; tato potřeba se může zvyšovat postupem času s narůstajícími důsledky klimatických změn.
Ano, notorieta, o které se nediskutuje. To už jsme tu měli s covidem… uvidíme, co se z toho všeho ještě vyklube.
Zajímavé je toto:
V případě tvrzené nečinnosti, respektive nedostatečné činnosti, žalovaných nelze na půdorysu nynější klimatické žaloby dost dobře provést třetí a čtvrtý krok, které mají posuzovat rozumnost zákonné úpravy z hlediska sledování legitimního cíle. K tomu by žalobci museli označit zákonnou úpravu, kterou má být konkrétně naplněno právo na příznivé životní prostředí v oblasti ochrany klimatu. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl přijat obecný klimatický zákon, a žalobci neuvedli jinou právní úpravu, kterou by bylo možno posuzovat testem rozumnosti podle třetího a čtvrtého kroku algoritmu nastíněného Ústavním soudem, zbývá pouze zvážit, zda tvrzená nečinnost žalovaných nezasahuje samotné esenciální jádro práva na příznivé životní prostředí. Právě toho se ostatně žalobci (mimo jiné) klimatickou žalobou domáhali.
Tvrzení žalobců nesvědčí o tom, že by již v současnosti docházelo k zásahu do takto vymezeného jádra práva na příznivé životní prostředí, tedy že by důsledky klimatické změny na území ČR byly již nyní natolik závažné, že by „znemožňovaly realizaci základních životních potřeb člověka“, nebo že by docházelo k zásahu do výše vymezené procedurální složky práva na příznivé životní prostředí. Takové důsledky predikují do vzdálenější budoucnosti, nicméně na základě budoucích hrozeb lze v současné době jen stěží konstatovat zásah do samého jádra daného práva. Ve vztahu k aktuální situaci pak klimatická žaloba nenamítá např. nešetrné využívání přírodních zdrojů odporující čl. 7 Ústavy, které by již dosáhlo intenzity zásahu do jádra práva na příznivé životní prostředí…
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že člověkem způsobená globální změna klimatu způsobuje a zejména v budoucnu bude způsobovat zásahy do řady lidských práv chráněných na ústavní i mezinárodní úrovni, počínaje vnitrostátním právem na příznivé životní prostředí, přes některá výše uvedená práva zaručená EÚLP, až po řadu hospodářských a sociálních práv zaručených dalšími mezinárodními lidskoprávními katalogy (právo na zdraví, potravu či přístřeší). Ze samotné skutečnosti budoucího ohrožení těchto práv však neplyne, jakým nástrojem mají orgány veřejné moci povinnost takovému zásahu zabránit, tedy zda to mají být spíše nástroje mitigační povahy (jejichž důsledky se v případě globálního oteplování projevují z povahy věci na globální úrovni) či nástroje adaptační povahy (které jsou svou povahou lokální, tedy zacílené úžeji pouze na ochránění před místními důsledky globálního oteplování, a to i lidskoprávními).
Odůvodnění rozsudku obsahuje i popis Damoklova meče, který se nad naší společností očkovanou woke aktivismem vznáší. NSS od toho každopádně (aspoň zatím) dává ruce pryč:
Lze tedy očekávat, že se ESLP v budoucnu vyjádří k tomu, v jakých ohledech může nedostatečná aktivita zákonodárné, výkonné či soudní moci porušovat čl. 2 a 8 či také čl. 6 a 13 EÚLP, popřípadě dokonce čl. 3 EÚLP na základě tzv. klimatické úzkosti (označované též jako eko-úzkost, klimatický žal, klimatická deprese či environmentální melancholie). Taková rozhodnutí však NSS nepřísluší předjímat, a to ani z hlediska otázky, zda jde o porušení právě uvedených článků EÚLP, natož pak z hlediska otázky, jak ESLP případně vyváží přínos nástrojů mitigačních (z povahy věci globálně se projevujících a na globální kolektivní akci závisejících) či adaptačních (lokálních) v oblasti zmírnění změny klimatu pro ochranu těchto práv a naopak závažnost omezování lidských práv v důsledku těchto opatření v konkrétním vnitrostátním právním řádu. Nejvyšší správní soud proto v nynějším rozsudku vychází pouze z dosavadního mlčení ESLP k nyní posuzovanému tématu. Vzhledem k tomu, že nelze ani odhadnout, za jak dlouho velký senát ESLP rozhodne ve výše uvedených řízeních, nepokládal předseda senátu v této věci ani za vhodné z hlediska procesní ekonomie využít možnosti fakultativního
přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkat, až velký senát ESLP vyjádří svůj právní názor.
ESLP se bude klimatu věnovat asi dřív, než to je NSS milé. V jakémsi oběžníku píše:
Even though the European Convention on Human Rights does not enshrine any right to a healthy environment as such, the European Court of Human Rights has been called upon to develop its case-law in environmental matters on account of the fact that the exercise of certain Convention rights may be undermined by the existence of harm to the environment and exposure to environmental risks. The Court has not yet ruled on the issue of State climate-change action. There are currently three cases pending before the Grand Chamber of the Court on this issu
Takže tak.
Na základě výše uvedeného je mi už teď jasné, že mne NSS pošle s klimaticko-respirátorovou kasační stížností do háje zeleného. Ale tentokrát mi to jaksi nevadí. Kupodivu totiž musím uzavřít, že NSS se vypořádal s klimatickou kasační stížností celkem zajímavě a nikoliv povrchně. Jsem celkem příjemně překvapena, škoda, že tyhlety dovednosti nevyužili za doby covidí.
Jsme zvědavá, jak se s tímto názorem NSS obludky z Frank Bold, Klimatické koalice a jiných nepěkných organizací, kterých jsem byla tolik dlouhých let součástí a znám je jako svý boty, vypořádají. Nevěřím žádné NGO ani nos mezi očima, právě kvůli ústenkám a respirátorům, proti kterým nevládky nijak nevystupovaly, ačkolik jsou to tisíce tun odporného plastového a mimořádně nebezpečného a totálně zbytečného bordelu. Kdyby jim fakt šlo o klima, nemlčely by. Otázkou tedy je, o co jim vlastně jde. Nic dobrého to ale nebude, to je jediná jitosta, kterou v celé klimatické záležitosti mám.
Podle rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2023, čj. 9 As 116/2022 – 166, dostupné na www.nssoud.cz
