Měsíc: Říjen 2022 (Strana 2 z 3)

Jak hloupý náš premiér je, dokazuje jeho Twitter (a mnoho dalšího). Včera publikoval jako nefalšovaný „geroj našego vremeni“ v očekávání aplausu za záchranu životů našich drahocenných Ukrajinců bojujících za tu „svobodu“ následující fotku:

Obrázek je to v pravdě šokující, ale ne skrze slavnou Ukrajinu. Každý normální člověk si totiž ve spravedlivém rozhořčení poklepe na čelo a křičí: Cože? Vlhkost jen 21%? No to snad ne!

Optimální hodnoty vlhkosti vzduchu v bytě by se měly pohybovat mezi 45 až 60 procenty v zimě a mezi 40 až 55 procenty v létě.

Fiala zjevně netuší, že nízká relativní vlhkost vzduchu je sakra problém, ani když se na něj z toho jeho přístroje šklebí smutný nebo naštvaný smajlík. Asi potřebuje polopatičtější vysvětlení. Tady je: Nízká vlhkost vzduchu má jednak velmi negativní dopady na zdraví a v druhé řadě pak nepěkně působí na dřevo a jiné materiály.

Pokud jde o zdraví, doporučuju Fialovi ke studiu obrázek. Je to jednoduché a pochopí to snad i kojoti.

Kdyby obrázek nestačil, tak sby si měl přečíst, co zjistili „vědci“ a jakýsi japonský superočítač Fugaku (tak to muší bejt pravda!):

Počítač v režii výzkumníků z několika japonských univerzit modeloval šíření kapének mezi lidmi, kteří spolu hovoří bez roušek v jedné místnosti. Zjistil poměrně neradostnou věc. Při nižší vlhkosti vzduchu se kapénky šíří lépe.  Při 30% vlhkosti vzduchu se až 6 % kapének dostane až k člověku, který je od mluvčího vzdálený 2 metry. Naopak vlhčí vzduch, blížící se 80% vlhkosti, je pro kapénky méně příznivý. Na vzdálenost dvou metrů jich doletí 3 %, tedy polovina

No, tak vidíte. Ani se neodvažuju domyslet, kolik kapének doletí na 2 metry k člověku při vlhkosti pouhých 20%, brrrr.

S památkami je to těžší, to je jasné. Kramářova vila je kulturní památkou, o tom se snad přít není zapotřebí. Národní památkový ústav (namátkou) uvádí:

„Důležitou úlohu hraje teplota vzduchu, závislá na venkovní teplotě a mění se v průběhu jeho cesty do interiéru. Ohled na to, že se během této cesty při změně teploty mění i vlhkost vzduchu, je věcí odborníka. Je však nutné, aby alespoň základní představu měli o tomto vlivu pracovníci v památkových objektech. Zvláště v souvislosti s větráním, jímž mohou v interiérech, které nejsou klimatizovány a automaticky regulovány, podpořit a udržovat kompromisní, přibližně rovnovážný teplotní a vlhkostní režim, od něhož se očekává, že chráněný interiér a jeho mobiliář co nejméně poškodí. Základní znalosti jsou důležité i v souvislosti se spotřebou energie v památkovém objektu. Nejen v chladném období, kdy se jedná jak o teplo na vytápění objektu, tak i o výparné teplo, které je nutno vynaložit na vlhčení vzduchu. Také v jarním přechodném období, kdy ve vychladlém interiéru hrozí kondenzace vlhkosti, je nutno vynakládat energii k odvlhčení vzduchu, dotovaného vysokou vlhkostí vzduchu vstupujícího zvenku. Zato v období uprostřed podzimu, kdy obsah vlhkosti ve venkovním vzduchu klesá, je třeba vzduch přivlhčovat, je-li interiér vytápěn…

Nízká teplota sama o sobě stav exponátů a interiéru neohrožuje. Za jistých podmínek naopak může být dokonce i faktorem, který přispívá ke konzervaci. Kritickým parametrem je relativní vlhkost vzduchu, která je s venkovní nízkou teplotou spojená, zejména její změny a s tím související sorpce vlhkosti v materiálech, z nichž jsou vystavená díla zhotovena.

V publikaci „Preventivní péče o předměty kulturní povahy v expozicích,
depozitářích a zpřístupněných autentických interiérech“ se dočteme:

Optimální relativní vlhkost se pro různé materiály liší. Pro kovové materiály je vhodná co nejnižší, ovšem kromě některých specializovaných monodruhových depozitářů se setkáváme hlavně s předměty, které jsou tvořené kombinací různých materiálů. Organickým materiálům (dřevo, kost, slonovina, textil, atd.) extrémně nízká i vysoká relativní vlhkost škodí, a proto je nutné volit kompromis, jehož hodnota se odvozuje od nejcitlivějšího materiálu.

Tak už, to, ty náš ukrajinský premiére, konečně chápeš? Děláš všecko úplně blbě. Dokonce i s relativní vlhkostí vzduchu v Kramářově vile.

Vážně, ale vážně mohl někdo dát tomuto hloupému kojotovi (nebo kterémukoliv jinému z politiků) ve volbách dobrovolně hlas? Proč, prosím vás? To nikdy nepochopím. Kam jste dali hrdost a touhu po svobodě?

Včera jsem si přečetla, že při děsném bombardování řady ukrajinských měst zemřelo 14 lidí, slovy čtrnáct. Novináři asi očekávají, že budu v depresi a vyděšená. Bohužel, nezdařilo se, je mi to naprosto lhostejné, to už ale víte. Jediná emoce, kterou cítím, je údiv (pokud je to tedy vůbec emoce) nad hraným zděšením, které tahleta ubohá a upatlaná válka vyvolává. Nevěřím nikomu, že ho to doopravdy trápí, a už vůbec ne všem světovým lídrům, lídryním a jiným špičkám. Těm je naprosto jedno, kolik lidí kde zahučí. Mrtvoly patří prostě k věci. Se ztrátami, a mnohem vyššími, se počítá, neboť se „ti nahoře“ řídí starým dobrým heslem: Když se kácí les, lítají zkrátka třísky.

Probírá-li se člověk tím, co se učil v dějepise, žasne, protože tak malý počet obětí snad žádné nesmyslné shazování bomb na nevinné civilisty nikdy nemělo. Vedle toho si nepamatuju, že by nad lidskými ztrátami v učebnicích někdo někdy naříkal. Taky si marně snažím vzpomenout na to, že by za ty statisíce mrtvých byl kdy někdo v minulosti morálně odsouzen a dokonce snad i nějak efektivně potrestán.

Drážďany 1945 – úplně zbytečná demonstrace síly

Drážďany bombardovaly britské letouny Lancaster a americké B-17. Město hořelo tři dny a tři noci. Při náletech zemřelo až 35 tisíc lidí. Přesný počet mrtvých není ale dosud známý, protože ve městě byly kromě původních obyvatel i stovky tisíc uprchlíků z východu.

Praha 1945 – trapný omyl za stovky životů

Bombardování trvalo jen několik minut. Pumy zasáhly část Smíchova, okolí Palackého mostu, Karlovo náměstí, Vinohrady a Vršovice. Zničily desítky domů i historické památky jako gotický klášter v Emauzech. Mrtvých bylo přes 700 a zraněných skoro 1200.

Nagasaki a Hirošima 1945 – ještě blbější ukázka moci

Před 75 lety, 6. a 9. srpna 1945, dopadly jaderné bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. O život tak připravily okolo dvou set tisíc lidí. Přeživším přivodily mnohá těžká zranění a zničily jejich domovy.

Bývalá Indočína a zvěrstva na civilistech

O takzvané tajné válce, kterou vedly Spojené státy a jejich spojenci v 60. a 70. letech v oblasti někdejší francouzské Indočíny, se mluví mnohem méně než o válce ve Vietnamu. Přitom tajná válka patřila mezi jeden z nejbestiálnějších vojenských konfliktů historie. Byla totiž zaměřena takřka výhradně na civilní obyvatelstvo a zemřely v ní také desetitisíce dětí.

Bestie ve Vietnamu

Americké angažování ve Vietnamu vrcholilo v roce 1969. Jedním z mezníků tohoto přelomového roku bylo zveřejnění pravdy o masakru ve vietnamské vesnici My Lai, kde před 50 lety, 16. března 1968, příslušníci americké námořní pěchoty vyvraždili kolem pěti set neozbrojených vesničanů.

Bombardování Mosulu

Irácká armáda zastavila operaci, jejímž cílem je osvobodit západní část města Mosul z rukou teroristické organizace Islámský stát (IS). Stalo se tak poté, co se objevily zprávy o náletech ze 17. března, které připravily o život až 200 civilistů. USA v sobotu uvedly, že koaliční jednotky pod americkým vedením skutečně bombardovaly čtvrť drženou islamisty, kde civilisté zahynuli.

Kolik dalších príma vojenských hrátek bych ještě mohla citovat?

Často přemýšlím, že děti učíme v dějepisu a občance všechno špatně. Co jim sdělujeme? Že si to tihle všichni civilové zasloužili? Bylo to morální? Správné? Dobré? Došli pachatelé odpovídajícího trestu? Mám jednoduše velký problém s domácí výukou a historií lidstva. Je nepěkná, krvavá a psaná vítězi.

Když si čtu znova a znova výše uvedený stručný výčet naší kolektivní zrůdnosti, přemýšlím, jak dlouho bude Biden a jeho parta teatrálně naříkat a jak dlouho „budou šokovaní“ z toho, co se ještě nikdy, nikdy, nikdy dřív nestalo. Je to směšné, ty jejich výroky. Řekla bych totiž, že se prostě nacházíme ve zcela standardním odbobí války (ostatně – kdy nějaká nebyla?), které je jediným modem vivendi, jenž lidstvo vynalezlo. Nic divného, nic neobvyklého, nic nového pod sluncem. Prostě válka „těch nahoře“ a zbytečné trýznění těch dole. Tak asi popojedem.

Prosím, nenaskakujme na to, co do nás hustí svět tam venku. Není to důležité, není to zajímavé. Nechme to být. Jsem přesvědčena, že kdyby všichni lidé, co jich na světě je, přestali vnímat média a politiky, začali by se radovat ze života, odhodili by strach a jednoduše by žili, všechny ty kravinky a jiné přitroublé hry „těch nahoře“ by do tří hodin zdechly „na oubytě“ a na Zemi by bylo doopravdy krásně. Zlo tyje a sílí jen díky tomu, že ho kolektivně živíme, co živíme, přímo ho cpeme tím, kolik pozornosti mu věnujeme. Vím, že je to nereálné přání, vím, že se svět nezmění, vím, že je pošetilé se o to snažit a vím, že je škoda každé vteřiny, kterou tomuto „boji“ věnujeme. Můžeme jednat jen každý sám za sebe. Proto znovu a znovu prosím: vykašlete se na svět a žijte. Je to jediná správná cesta.

Jistě víte, že advokátku Hamplovou nemám jako političku vůbec ráda, a to z mnoha mnou přesně formulovaných a logických důvodů. Ty tady právě teď nebudu opakovat, je to lhostejné. Kdyby ji kdokoliv kritizoval třeba pro převlékání názorových kabátů s covidem a pro to, že nedá podle soudních databází dohledat její jednu jedinou „úspěšnou“ covidovou žalobu, ačkoliv se tváří, kolik že toho právně neudělala a získává na tom laciné body, budu jen souhlasně mručet, že to konečně někomu došlo.

Když ale vidím, že ji jako člověka (to píšu záměrně, nesouhlasím s privilegii a ohledy pro ženské politiky – ani ta, ani ty nemají v Senátu ani ve Sněmovně ani jinde místo – politik jako politik, ať baba nebo chlap) neustále nějací kojoti srážejí kvůli názoru na tu naši „current thing“ zvanou „válka na Ukrajině“, je mi smutno z toho, kam to všecko dospělo. Nejdrsnější je, že si ti, kdo ji haní, myslí, jací že nejsou správňáčtí Mirkové Dušínové s patentem na báječnou, skvělou a úžasnou pravdu.

Kvůli těto podivným výkřikům objevujícím se různě v prostoru internetu jsem si před chvílí uvědomila, že se někdy musím Hamplové i zastat. Na jejím Facebooku jsem totiž právě zanamenala komentář od advokáta Lásky:

To s ruskou Dumou v českém Senátu je vysloveně blbé, stejně tak jako navážení se do Kovářové skrz plyn. No a? Já si to s tím, že plyn potřebujeme, taky myslím. Sice z jiných důvodů (hlavně klimaticko ekologických) než Kovářová, ale myslím. A co? Má snad nějaký obstarožní pán typu Lásky patent na to, aby mi vysvětloval, co a jak? Nemá. Mám já povinnost podobné kydy poslouchat? Nemám. Jako programová nevolička si to můžu dovolit. Můj hlas totiž patří jen mně.

Trochu na hraně je, že se takto navzájem špičkují advokáti (post Hamplové je taky takový ušmouraný, bez šarmu, navíc ty nesnesitelné dětinské emotikony…), ale důstojnost advokátního stavu to neohrožuje. Když jsem si totiž na stránkách Advokátního deníku přečetla, že se pod heslem „Sportu zdar, covidu zmar!“ se odehrály 25. Sportovní hry advokacie, na kterých vyhrál tým s neuvěřitelným názvem „Bez ambic bez samic „C“ (možná jsem ale jen nepochopila ten úžasný vtip), pak si říkám, že dno advokátní důstojnosti je hodně hluboko, dokonce hlouběji jak dno Hranické propasti. Nějaké trapné tweety či fejsáčové posty jakéhokoliv politicky aktivního advokátka to nezhorší.

Nad čím se naopak zamýšlím? Nad tím, že by Hamplová i každý další z její názorové skupiny udělali nejlíp, kdyby k Láskovi a všem ostatním z té druhé přistupovali neutrálně. Vždyť to není důležité, je to šum, nuda. Stejně tak by mohl Láska a kol. přistupovat k Hamplové a těm druhým – vykašlat se na ni a a psát jen o tom, co má skutečně nějakou váhu.To by byl pane svět, ve kterém by nám všichni ti s důležitými egy velkými jak Nový Zéland dali pokoj s jejich akutními psychickými problémy typu „je mi strašně smutno z útoku na nebohé Ukrajince“ nebo „za chvíli nebudou mít české maminky co jíst a ty ukrajinské mají přitom za naše peníze plné koše“. Kéž by raději udělali něco užitečného, třeba uklidili odpadky v lese. Jenže to by pak FB Hamplové i Twitter Lásky zely prázdnotou.

P. S.: Mimochodem, na Advokátním deníku mne zaujalo toto: „Turecko projednává zákon proti dezinformacím, novináři se bojí postihů“. Jaký přesně je to rozdíl o nápadů naší vlády: „Vnitro chce omezit dezinformace. Připravilo návrh zákona“? Chápete někdo, jak to může být jednou drama, ze kterého mají novináři noční můry, a jindy je totéž ok? Já teda ne. Ale Láska by mi to určitě vysvětlil. Škoda, že o to nestojím.