Měsíc: Září 2022 (Strana 2 z 3)

Právníci na venkově 8.: My Putina porazíme!

19 září, 2022 / Vendula

Dnes jsme na sebe hrdí. Doma totiž máme jen 17,5 stupňů Celsia. Kdyby byli všichni jako my, tak už je dávno zlý a ošklivý Vladimir na lopatkách a dobrý a hodný Volodymyr by zvítězil a nemusel by nosit pořád dokola jedno khaki triko a nechávat se porůznu fotit jako velký hrdina. Musí z toho být už celý ucaprtaný.

Vedle toho, že jsme si v rámci boje za skutečnou svobodu bez plynu po boku Ukrajinců oblékli teplé ponožky, bundy a kulichy, zaopatřili jsme také naše čtyřnohé kamarády. Chlupáči bohužel nemají smysl pro modrožlutou vlajku a ve svetrech se jim doma moc nelíbí. Já mám ale obzvláště o naše „zlé štěně“ (které už jaksi vyrostlo a je z něj roční puberťák) velký strach – měl chudáček nebohý vleklý zánět močáku a nerada bych, aby položil život v téhleté cizí válce. Takže ať chce nebo ne, ten svetr si nesvlíkne.

Abych ze sebe nedělala hrdinku naší doby (na to tu máme jiné právníky), musím říct, jak je to všechno doopravdy. Ukrajinu, její obyvatele i prezidenta, stejně jako celé Rusko a zbytek světa mám vy víte kde, ve skutečnosti jsme zatím nepřipravili dřevo. Máme ho ještě pořád vyskládané v metrových polenech všude možně okolo domu, ale takové kusy do kamen prostě nenacpeš.

Proto tu sedíme schouleni jak skrčenci a drkotáme zuby. David má totiž plné ruce práce okolo advokacie a oprav domu, kde ještě pořád není zapraveno po elektrikářích a teprve ve čtrvtek (snad!) přijdou oknaři a stále schází zedníci, kteří by konečně dodělali komíny. Já se snažím vydělat nějaké peníze, učit děti v domácí škole, chodit se psy na dost dlouhé procházky, zajišťovat nákupy a kroužky a předstírat, že mi celá domácnost ještě nepřerostla přes hlavu (se zahradou jsem to vzdala před třemi dny, kdy jsem urputně bojovala s plevelem, zplavená to vzdala a teď už jen doufám, že to táta všechno zaorá, abych se na tu spoušť už nemusela dívat).

Naštěstí mají moje děti smysl pro humor i v tom všem prapodvivném okolo nich. Včera jsme spolu jeli večer domů z Nového Kyjeva (New Kiev) vlakem, zatím můžeme, ČD ještě nezrušily naše spoje a nějakou naftu asi taky pro ty pomalé motoráky mají. Když jsme přicházeli na nástupiště, začalo pršet a svítilo slunce. Duha na sebe nenechala dlouho čekat.

Ti moji haranti se začali chechtat a pravili s odkazem na mediální pokrytí smrti staré britské královny: „Haha, kdoví, kdo zase natáhl brka, když je duha nad nádrem.“ Ano, i jim přijdou novinové články tak blbé, že se jim mohou jen smát. Díky bohu za to, že to mají moje děti v hlavě v pořádku a že jim aktuálně nehrozí, že by je škola nějak zkazila – na rozdíl od jiných dětí, na které s neodbytnou děsivostí doléhá realizace strategie 2030.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Advokát nahoře bez vyveden ze soudní síně

19 září, 2022 / Vendula

Den co den sleduju úřední desku Nejvyššího správního soudu – jednak kvůli běžné advokátní praxi mého muže, kdy hledám zajímavá rozhodnutí z oblasti územního plánování, a pak taky kvůli covidím, klimatickým či ukrajinským a jiným aktuálním blbinám. Dnes jsem měla štěstí a vykoukl na mne nový rozsudek NSS. O co šlo?

V únoru 2022 si jeden advokát (a ne, nebyla to užvaněná Amazonka ani kecálista Rajchl či jiný politický génius) odmítl nasadit respirátor a soudkyni řekl, že se radši nechá vyvést jusitční stráží. Madam v taláru byla správně agilní a tak nelenila a uniformy vážně zavolala. Ty milého advokáta šupem ze soudní síně vystrnadily. Advokát se poté jal bránit zásahovými žalobami jednak kvůli požadavku na respík (advokáti měli z debilního mimořádného opatření vždycky výjimku, na což ale soudy dlabaly a šikanovaly lidi dle libosti) a jednak kvůli tomu, že ho vyvedli jako nějakého obejdu.

Co na to řekl Nejvyšší správní soud? Zase se z toho všeho snažil vybruslit skrze fůru blábolů, jako vždycky, když šlo o nejhorší virus všech dob.

„NSS souhlasí s městským soudem, že výzva soudkyně k nasazení respirátoru je výkonem soudnictví, nikoli veřejné správy. Jak městský soud správně uvedl, ačkoli pokyn k nasazení respirátoru není rozhodováním ve věci samé, výkon soudnictví nezahrnuje pouze rozhodovací činnost v úzkém slova smyslu. K výkonu soudnictví patří i další činnosti spadající do širšího okruhu pravomocí, jimiž je soud nadán ve vztahu k dosažení účelu a smyslu řízení . Podle § 117 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu zahajuje, řídí a končí jednání, uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování, činí vhodná opatření, aby zajistil splnění účelu jednání, a vyhlašuje rozhodnutí. Dbá přitom, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána. Je zřejmé, že ohledně „vhodných opatření“ k zajištění splnění účelu jednání zákonodárce záměrně zvolil neurčitou formulaci právní normy. Taková formulace svěřuje do rukou předsedy senátu i v zákoně výslovně neuvedené pravomoci, aby zajistil splnění účelu jednání. Proto platí, že bez ohledu na to, zda soudkyně v nynější věci použila sporná pandemická opatření, šlo stále o výkon soudnictví. Byť soudkyně výzvou sledovala snížení rizika šíření viru, primárním objektem, který chránila, stále zůstal nerušený průběh jednání... NSS tak dává za pravdu městskému soudu. Pokyn soudce advokátovi (zástupci účastníka řízení), aby si během jednání nasadil respirátor, je výkonem moci soudní, nikoli veřejné správy. Přezkumu tohoto pokynu se tak nelze domáhat ve správním soudnictví. Není proto ani možné, aby správní soudy jakkoli hodnotily zákonnost tohoto pokynu.“

Hahahahaha, tak prej advokáti, soudci, svědci a účastníci měli roušky proto, že to zajišťovalo smysl a účel soudního řízení a důstojný a nerušený průběh soudního jednání. Tak to jo, to jo. Nepřijde vám to jak z Televarieté nebo z Ein Kessel Buntes? Možná na NSS nakonec přijde i kouzelník. Třeba to pak s justicí vezme nějaký dobrý konec, říkám si. Jiná šance na normální soudce, než černá magie, totiž evidentně není, když se zázračnými rouškami chránícími před virem stále ještě nedali pokoj.

Zpracováno podle rozsudku NSS čj. 10 As 194/2022 – 38 ze dne 19. 9. 2022

Rakušane, proč diskriminuješ Syřany?

18 září, 2022 / Vendula

Dnes jsem se vrátila z jihomoravského Kyjeva, kterému se dřív říkalo Brno. To město jsem mívala vážně ráda, žila jsem tam 40 let. Dnes je ošklivé, cizí, plné lidí pořvávajících po sobě šerednou hatlamatilkou a s veselou se poflakujících po centru a možná i jinde. Už to není moje Brno.

Vážně mě to naštvalo, to vám povím. Ještě víc mne v souvislosti s touhle celou (mnou rozhodně nevítanou a mně nemilou) „návštěvou z východu“ rozhněvalo, jak se naše vláda chová k uprchlíkům ze Sýrie, kde probíhá válka víc než 10 let. Loni v září uvedl Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva, že v Sýrii zahučelo už víc než 350 000 lidí, ale Rakušanovi je to fuk – tyhlety migranty nachává honit po lesích, zavírat je do detenčních zařízení, dovolí je potupně prohledávat a vyhošťovat. Jak to, sakra, když Ukrajinci dostali prakticky ihned „více práv“ než Češi? Kde mají Syřani svých 5000,- na hlavu, kde mají ubytování, zdravotní péči, jsou jejich děcka ve školkách a školách, kde mají vlaky zdarma a vůbec? Jak je tohle do prkenný vohrady vůbec možný, takhle lhát?

Pořád o tom přemýšlím a hledám rozdíly mezi Ukrajinci a Syřany. Nevidím ale jiný než islám, i když to celé převracím sem a tam. Což o to – o politický islám stojím ve svém životě podobn ě málo jako o ukrajinské mafiánsko-korupční zvyky a jestli Ukrajinci žijí nebo ne je mi osobně stejně lhostejné jako u Syřanů, ale co fakt nesnesu, to je lež a falešné záminky.

Proto jsem poslala na ministerstvo vnitra dotaz, z jakých analýz úředníci vycházeli, když s Ukrajinci zacházejí jako s pány a se Syřany jako s krysami. Snad máme jedna lidská práva a jedna pravidla pro zacházení s uprchlíky a ta platí univerzálně. Nebo ne? Vadí tedy nakonec ministerstvu na Syřanech vážně ten islám? To by totiž bylo zajímavé slovo do pranice.

Celá žádost zde.

Schrödingerovi Ukrajinci a další lidé

15 září, 2022 / Vendula

Mám ráda lidi – ty které znám, kteří jsou mi blízcí a kteří mi nelezou na nervy. Není jich mnoho, ale existují. O jejich osudy se starám a když můžu, ráda se podělím, mám-li z čeho, ráda zorganizuju výlet, ujmu se dětí přátel, ráda pro ně něco zařídím, ráda chystám a dávám dárky, ráda se sejdu a povídám si. Byla bych bez nich hodně smutná a mnohem chudší.

K cizím lidem necítím nic – ani lásku, ani nenávist, ale kdybych byla přímým svědkem toho, že se cizí dítě na tříkolce řítí do silnice, udělám, co půjde, aby se mu nic nestalo. Když vidím starou paní, pomůžu jí do šaliny s taškou. V Lidlu pustím před sebe člověka, který má sekanou a tři rohlíky, když sama tlačím plný vozík. Zavolám sanitku staré paní, která spadne na ulici a nemůže vstát. Zapředu hovor s chlápkem se zraněným psem u veterináře (toho psa je mi totiž na rozdíl od lidí doopravdy líto) a popřeju mu, aby byl čtyřnohý kamarád zase brzo fit. Nic z toho mne totiž nic nestojí, v ničem mne to neomezuje, neohrožuje mne to. Proč se tedy nechovat normálně?

Co mne ale doopravdy ani trochu nezajímá, to jsou lidi v globálu. Je mi fuk, kolik lidí v Česku umřelo od roku 2020 do roku 2022 s pozitivním testem na covid. Mám na háku, kolik dětí trpí podvýživou. Je mi jedno, jestli existuje nebo neexistuje ukrajinský národ – kdyby nezůstalo na světě jedno jediné ukrajinské dítě s maminkou, neuroním slzu, nebudu cítit vůbec nic. Je mi jedno, jak jsou na tom lidi v Africe, je mi jedno, jak se žije v jihoamerických slumech. nezajímá mne situace v Sýrii ani v Afghánistánu. Je mi to prostě srdečně fuk. Přesto platím kupř. daně a odvádím zdravotní pojištění, ze kterého profitují jiní. Tuhle míru spolupodílu na chodu společnosti ještě chápu a jsem ochotna plnit, pokud má nějaké ještě únosné hranice.

Nevěřím tomu, že doopravdy existuje takový blázen, kterému by tyhlety věci jedno nebyly. Takový člověk by nedělal celé dny nic jiného, než že by naříkal každou vteřinu nad mrtvými celého světa, trhal by si vlasy nad obřezanými holčičkami provdanými v den svých 12.narozenin za nějakého starého umolousaného muslimského obejdu, lamentoval by nad dětmi nakaženými HIV a TBC, naříkal by a vyl by bolestí nad těmi miliardami lidí, které se potáci na hranici chudoby anebo do ní už dávno spadly.

Nikoho takového neznám. Lidé jsou totiž z podstaty tzv. sobečtí a není to vůbec špatně. Sobectví nás žene kupředu a sobectví nás posouvá. Je dobře být sobec v tom smyslu, že se staráte o sebe, svoji rodinu, své přátele a blízké a ostatním prostě neškodíte, nebo tu a tam pomůžete, když to je únosné a když to nijak nepoškozuje vás samotné a ty, na kterých vám záleží.

Neříkám, že by to tak v ideálním světě mělo být, aby na světě tolik lidí a zvířat trpělo, neříkám, že si utrpení bytostí užívám – to ani omylem, naopak z celého srdce všem přeji štěstí – kéž by ho dosáhli (mnozí ale nejlépe někde hodně daleko ode mne)! V ideálním světě ale prostě nežijeme. Jsme lapeni v tom našem a rozhodně jej nezlepšíme tím, když sami sobě uřežemě větev pod zadkem a skočíme s trpícími do jámy lvové.

S Ukrajinou, stejně jako s covidem ale jakákoliv „pomoc“ hned na počátku „pandemie“ nebo „války“ překročila veškerou rozumnou míru. Jsme nuceni obětovat sebe pro jakési mlhavé vyšší cíle. Na základě lží nás státy tlačí do toho, abychom ničili svoje děti, jejich budoucnost a blahobyt. Nic z toho přitom není naší povinností a nikdy nebylo. Je úplně v pořádku, jestliže nás nezajímá, kolik cizích lidí dnes zemřelo, kolik jich zemře zítra, je přípustné říci: „Ne, nech mě být a dej mi pokoj, já nesouhlasím s tím, že mají cizí právo žít na můj úkor. Nedomnívám se, že mám povinnost ubližovat sobě a blízkým pro politické cíle a abych sloužil státu. Ne, mne k falešnému předstíranému soucitu nedonutíš. Je mi to zkrátka fuk a chci žít.“

Je mi jasné, že to stejné si řeknou Ukrajinci, Syřané i kdokoliv jiný z Pákistánu nebo třeba obyvatelé z Marsu a nelze jim to zazlívat. Oni chtějí sobecky to stejné, co já – blaho pro sebe a blízké. Já ty cizí nezajímám, stejně jako oni nezajímají mne. Jen pak musí logicky dojít na poměřování sil. Místo a zdroje pro všechny doopravdy nejsou. Jestli jsem silnější, to nevím, spíš ne. Nakonec možná budu muset ustoupit nebo i zemřít. Uvidíme.

Všichni ti, kdo se snaží vnutit mi svůj názor s argumenty, že:

Ukrajina bojuje za nás, a proto musíme na oltář modrožlutého národa položit nejvyšší oběti a postrat se do posledního muže o jejich maminky, děti i manžílky,
covidími opatřeními jsme sice zničili sami sebe, ale zase jsme určitě zachránili aspoň jednoho cizího přestárlého nebo velmi nemocného člověka,
nedostatkem energií, strádáním, bídou a hořem dosáhneme větší míry volnosti, rovnosti a bratrství,
„zelené restrikce“ povedou k větší svobodě a
podobné nesmysly,

na mne nemají šanci zapůsobit přes city (ale ani přes rozum, protože logiku jejich řeči nemají), i kdyby měli ty nejlepší marketingové kampaně v celém vesmíru – nikdy nebudu cítit povinnost, vinu ani žal (a kéž by ani hněv či ani nenávist) k nikomu cizímu na celém širém světě. V této souvislosti musíte uznat, že můj přístup není diskriminační: ukradení jsou mi Ukrajinci stejně jako Rusové, bílí jako černí, muslimové jako křesťané. Sorry jako, se s tím smiřte a dejte mi pokoj. Já chci jen žít bez toho, abyste mi neustále nutili svět tam venku, který není mojí starostí už proto, že na jeho chod nemám absolutně žádný vliv.

Soud: advokátka Hamplová není jedinečná

13 září, 2022 / Vendula

Původně jsem se chystala napsat úplně jiný text, na který sbírám odvahu už řadu týdnů. Týká se totiž mého, pro dnešní společnost, nepěkného vztahu k Ukrajincům. Už už jsem chtěla začít ťukat do klávesnice, když tu jsem se ještě podívala na zprávy od přátel a mezi nimi jsem našla absolutní perlu: soudní potvrzení, že moje „milovaná“ Jana Amazonka Zwyrtek Hamplová je pěkně …, ehm, advokátka.

Celá kauza se zaplítá okolo obce Rudoltice, jíž skoro senátorka, která nikdy senátorkou vlastně být nechtěla, poskytovala svoje úžasné právní služby.

Dostala jsem hned dvě nabídky kandidovat letos ve svém volebním obvodu do Senátu. Obou nabídek si považuji, a vážím si i těch, kdo mi je adresovali – protože byly formulovány tak, že bylo vidět, že oba nabízející znají mou práci, a že to tedy není nabídka jen proto, že jsem občas víc vidět a slyšet. Přesto jsem po velmi důkladné úvaze řekla NE. Ne jim – sobě.

Vraťmě se k případu Rudoltice. Popis situace najdeme zde:

Obec od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dostala pokutu sto tisíc korun za to, že údajně chybovala při uzavírání smlouvy na právní služby, když na ni nevypsala otevřený tendr. Rudoltice advokátce Janě Zwyrtek Hamplové vyplatily přes šest milionů korun.

Sebevědomí Hamplové nezná mezí, takže nadrzo ke kauze uvedla:

Celou věc považuji za obecnou otázku, zda si má klient právo zvolit advokáta, ke kterému má důvěru a který má v dané věci zkušenosti, než například nováčka advokacie, který sice může být levnější, ale ve sporu neuspěje… Nemám k tomu více co dodat a uvidíme, jak se podívají na otázku svobodné volby právního zástupce soudy. Proto tento spor považuji za principiální, a proto jsem paní starostce nabídla, že jej povedu bez jakéhokoli nároku na honorář, i soudní poplatek uhradím osobně. Jsem totiž přesvědčena, že názor ÚOHS nemůže před zdravým rozumem obstát.

Vtipné je, že tahleta právní hvězda u soudu nakonec sama neuspěla. Ale k tomu ještě později.

Hamplová v reakci na článek o šesti melounech pro sebe ukrojených z veřejného rozpočtu napsala:

A hlavní cíl toho článku? Uniká mi ten veřejný zájem, který mají média sledovat. Vzbudit lidskou závist? To marně. Mohelničtí dobře ví, že jezdím v Mercedesu a BMW. I to, že mám dům a na zahradě bazén. Ale taky ví, že jsem začínala jako jedna z tří dětí průměrné rodiny a od nuly. I proto mne volí, jsem od dětství jedna z nich. I když jsem dnes občas v televizi. Nejsem politik, co šel do funkcí ze školních lavic, aby tam vydělal. Napřed jsem budovala profesní kariéru, a živila a živím se jí. Nešla jsem tedy do politiky vydělat jako jiní, a nemusím se v ní proto ani držet. Dává mi to neskutečnou svobodu, i v tom, že jsem prostě neuplatitelná. Politiku dnes dělám jen proto, že se mi chce, a protože mi jde o mé město. Co však nemohu připustit, aby proto, že ho dnes řídím, bylo zasahováno do mé profese podobným nepravdivým spojením.

Jo tak madam uniká veřejný zájem na zadávání veřejných zakázek? Hmmm… dobře. Chápu.

Nejhorší na tom všem ale pro mě je představa naší drsné Amazonky v bikinách u bazénu. To už z hlavy nedostanu a v noci se budu bát usnout. Líbí se mi taky její „Babiš styl“ smíchaný s Paroubkem: senátorkou jsem být nechtěla, ale musím, kvůli těm lidičkám se srdíčkem na pravém místě a věcem veřejným, peněz mám dost, politiku pro ně nedělám, nejsem takový ten tradiční politik a vůbec: kdo z vás na to má, závidíte, že jo, a proto jste na mě oškliví.

No, abychom ty směšné manévry shrnuli, Krajský soud v Brně to ke smůle báječné, poctivé, chytré a lidské advokátky viděl jako ÚHOS. Nejvíc jsem se nasmála nad tímto závěrem:

Argumentace žalobkyně, že v případě provedeného zadávacího řízení by byla nucena akceptovat advokáta jí nechtěného a tomu hradit příliš vysokou odměnu, je zcela zavádějící. Je totiž primárně na zadavateli, jakým způsobem vymezí v zadávacích podmínkách svoje požadavky např. na specializaci, zkušenosti či dosavadní praxi uchazečů; stejně tak může zadavatel v zadávacích podmínkách a posléze ve smlouvě s vybraným uchazečem realizovat svoji představu o platebních podmínkách za dodané služby. V této souvislosti soud považuje za poněkud nadnesené tvrzení žalobkyně o jedinečnosti smluvené advokátky, jakož i o tom, že by právní potřeby žalobkyně vyžadovaly znalost specifické oblasti práva. Stejně tak nemůže povinnost postupovat také dle zákona o veřejných zakázkách anulovat pouhý vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Důvěra v tomto vztahu je nepochybně podstatná, nelze však mít za to, že v daném případě by nemohla vzniknout také k jinému advokátovi.

Máme potvrzeno černé na bílém, že Hamplová zkrátka jedinečná není a nebude Leda snad ve schopnosti převlékat kabát a chlubit se cizím covidovým peřím (hlavně mým a Davidovým).

Znovu a rozdhoně ne naposledy zdůrazňuju: nevěřte politikům, kteří vám slibují modré z nebe. Většinou jsou to strašní lháři. Musíte sami žít svobodně, radostně a dobře. To je jediná správná cesta.

A příště už opravdu o Ukrajincích a svobodě říct jim NE.

Lidl, klima a spotřebitelská předžalobní výzva

12 září, 2022 / Vendula

Jak víte, dost mne naštvalo, že Lidl, který má plnou pusu odpovědnosti, boje se změnami klimatu a tak podobně, spotřebitelům za věrnost nabízí Stikeez. Je to mnoho a mnoho tun zbytečné plastu a ještě více tisíců kilogramů CO2 (při skromném výpočtu to vyjde na cca 78 tun CO2 poslaného do atmosféry jen z toho proklatého plastu vyrobeného v Číně). Taky na to soudruzi spotřebovali strašně moc ropy, s takovou Putina vážně neporazíme, ani když si navlečeme tři vánoční svetry z lidlácké akce.

Protože považuju ochranu přírody, krajiny a planety za nesmírně důležitou (bylo tomu tak, co si pamatuju, vždyť se například už dlouho soudím se státem skrze odporný plastový odpad z respirátorů, testů a dalšího pandemického bordelu), pokouším se zachránit životní prostředí na vlastní pěst, když se celý svět zbláznil z Grety a dělá jendu bláznivinu za druhou. Opravdu, ale opravdu mne hrozně štve, že se korporace barví na zeleno, zákazníky vychovávají jak malé fracky, kážou vodu bez bublin a samy pijí (uhlíkově ani trochu neutrální) víno plnými doušky.

Předžalobní výzvu, po které bude následovat spotřebitelská žaloba, jestli si Lidl nebude sypat popel na hlavu, si můžete přečíst tady.

Teď je míč na hřišti Lidlu. Se značnou mírou zvědavosti čekám, co tenhle mamutí řetězec udělá. Tiše doufám, že až tam půjdu za týden zase nakoupit svoje tofu, kefír, jogurty a klimaticky neutrální veganské „maso“, projdu skrze ostrahu bez potíží, minimálně snadněji než před pár měsíci bez roušky. Přeci jen nikdo neví, kde má korporát díky digitalizaci oči, že jo. Kdybych se na blogu dlouho neozývala, víte, odkud vítr fouká.

Zákon o klimatických přiznáních nejen politiků

11 září, 2022 / Vendula

„Banky i jiné finanční instituce už delší dobu odmítají financovat takzvané špinavé projekty, které vyhodnotí jako nešetrné ke klimatu, a podporují jen ty „společensky odpovědné“. Nově však banky chtějí jít ještě dál a pomocí speciální aplikace měřit klientům přes jejich platební transakce uhlíkovou stopu. Lidé by tak například mohli zjistit, jak moc „zhřešili“ nákupem masa, a byli by poučeni o tom, jak to napravit.“ Zdroj: Echo24.cz

Jako zarytá ekoložka hrubě nevěřím na CO2 povídačky. Možná se to může zdát divné, ale je to tak. Myslím si, že se jako lidstvo chováme k přírodě, krajině, zvířatům, životnímu prostředí a k planetě jako takové opravdu hnusně, plýtváme, jsme líní, jedzíme všude auty, domníváme se, že máme nárok na umaštěné letecké all-inclusive dovolené v Egyptě, jsme přemnožení, v naprosté většině zbyteční tvorové, kteří se rozlezli všude jako rakovina, a ničíme, co nám přijde pod ruku, ale opravdu, opravdu a ještě jednou opravdu nikdy neskočím na špek těm, kdo pod záminkou uhlíkové lži chtějí realizovat úplně jiné cíle. CO2 je pro mne stejná blbost jako covid nebo naprosto nevyhratelný boj s urputným ruským medvědem po boku korupcí a mafií prolezlé země jako je Ukrajina za cenu našeho zničení (mimochodem, kdo neví, že Rusko vždy používalo zimu jako nástroj ke zničení protivníka, měl by si zopakovat dějepis pro 8. ročník ZŠ – napoleonské války a pak plynule přejít ke druhé světové).

Proto se mi nelíbí představa, že by stát nebo korporace měly mít moc nad mým životem a smrtí a mohly mě mučit skrze požadavky na chování zodpovědné vůči klimatu.

Že se k něčemu takovému více než schyluje (popravdě je to už tady a těžko říct, zda se tahleta tsunami dá ještě zastavit), je jasné dávno. Stačí se podívat do designových brožurek. Korporace mají spoustu opravdu drzých keců, které maskují za vznešené a bohulibé cíle:

Plán řízení uhklíkové stopy KB: Komerční banka, a.s. bude hledat řešení, která povedou ke smysluplným investicím, jejichž důsledkem bude snížení emisí skleníkových plynů, a to vlastních i řešení pro klienty.

Obludné organizace typu Greenpeace si libují v sestavování žebříčků bank podle klimatické odpovědnosti (taky se vám ze slova odpovědnost chce vysloveně blít?):

Vliv bank na klima nespočívá jen v tom, kolik energie spotřebují jejich pobočky a služební auta. Mnohem důležitější je efekt toho, jak banky použijí peníze, které vlastní či spravují. Banky disponují ohromným množstvím finančních prostředků a část z nich jsou vlastně i úspory a investice každého z nás. Standardně banka za vklady střadatelů vyplatí úrok, ale většinou se nikdo neptá, jak na ten úrok vydělala a jak s uloženými penězi nakládala. Tato situace se v poslední době mění a stále více bank v rámci agendy společenské odpovědnosti přijímá etická pravidla, která znamenají omezení aktivity bank v sektorech ekonomiky, které přispívají ke změnám klimatu. Například v současnosti již většina bank u nás odmítá úplně či částečně půjčovat peníze na investice v uhelném sektoru.

Zatím se na věc jde zlehka, srkze ty fuj, fuj uhelné projekty (což nedává smysl v kontextu boje za hrdinné Ukrajince, kdy stát sám nabádá ke spalování kdejakého bordelu včetně uhlí, že ale nežijeme v éře rozumu, to už víme).

Žaloba na ČR za tuhletu neekologickou hnusárnu už byla podána.

Časem může přijít na staré uhlíkově náročné domy, které nebudeme smět vlastnit (nebo minimálně zcizovat), pak na ty, kdo jezdí diesly a o něco později na majitele benzínových aut. Pak si banky došlápnou na konzumenty masa a nakonec i na ty, kdo ještě dýchají a dovolují si vycházet z domu. Možná bude pořadí jiné, ale na všechny tyto agendy asi dojde, pokud to necháme být.

K naštvání je to zejména v kontextu života šéfů bank a podobných, kteří nepochybně nežijí ve skromné jurtě, netopí si jačím trusem a neživí se jen výhonky čočky. Naopak – každý z nich má skvělá sídla, letní byty, vlastní letadla, několik Jaguárů nebo jiných bouráků, spousty drahých obleků z nejlepších materiálů, u kterých absolutně neřeší uhlíkovou stopu, požírá steaky z Jižní Ameriky k večeři a chodí v botách z nejjemnější teletiny. Historie se holt opakuje, pořád dokola.

Ano, přesně tak – politikové a majitelé korporací kážou vodu a pijí víno. Po nás, lůze, která jim jejich pohádkový, klimaticky mimořádně náročný, život financuje chtějí, abychom žili jako krysy v kanále, a sami jsou ve sféře bohů.

Proto si říkám, že by nejlepším řešením bylo, kdyby všichni politikové, kteří nám chtějí ordinovat nuzný život, stejně jako majitelé bank a bossové z korporací, jednoduše museli dokládat, jak uhlíkově skromně žijí. Veřejnost by měla mít právo vidět, že se právě oni ze všeho nejvíc snaží a jdou příkladem.

Chtějme proto, aby státy přijaly zákony o klimatických přiznáních po vzoru majetkových přiznání, kde by každý politiky a velký šéf musel doložit, že jeho uhlíková stopa je naprosto, ale naprosto minimální.

Nabízím, že ten zákon sama a zdarma napíšu, poslanci a senátoři ho budou moci už jen schválit a řídit se jim. Docela bych se tím totiž pobavila.

Lidl: velký klimatický lhář

10 září, 2022 / Vendula

Přiznám se, že nakupuju prakticky jen v Lidlu – od ponožek po mouku. Proto mám častý kontakt se stupidní korporátní klimatickou rétorikou a skutečnou praxí těchto mamutích řetězců. Včera jsem tam nechala čtyři tisíce a za to jsem obdržela značné množštví úplně zbytečného plastu – jakési přitroublé přicucávací figruky, z nichž každá měla svůj vlastní velký šustivý obal. Každý z těchto krámů velmi brzy skončí někde v přírodě, kterou jen a jen poškodí – ať už zplodinami při pálení nebo mikro a nanoplasty při skládkování.

Na stránkách společnosti Lidl se přitom dočtete:

Ochrana klimatu a odpovědná spotřeba jsou pro zákazníky stále důležitější. Lidl chce proto v rámci své strategie udržitelnosti k ochraně klimatu přispět i budováním tzv. klimaticky neutrálního sortimentu. Zákazníci tak získají možnost vybírat si produkty podle různých aspektů udržitelnosti.

Bla, bla, bla. Je opravdu neuvěřitelné, jak moc jsou schopny korporace lhát – dělaly to u covidu, kde nás přesvědčovaly, jak jsou prima a suprúčinné roušky, teď si vyvěšují odpornou modrožlutou kombinaci barev recyklovaného odpadu, kde se jen dá, a současně nás uvědoměle vychovávají ke klimatické odpovědnosti.

Jen se podívejte, jaké čupr boty se tam dají sehnat. Ještě, že Ester hraje tu hru s nimi, peníze zkrátka nesmrdí.

Neumím si představit, jak se vyrábí boty z plastu pro neutrální klima, ale nějakým záhadným způsobem to asi jde, stejně jako v případě covidu zákaz pití kafe z kelímku na ulici vedl ke snižování virové nálože v domovech důchodců.

Bud´me ostražití ke každodenním lžím, které nás obklopují a nenechme si nakukat kdejaký nesmysl. Platí to pro covid, Ukrajince i pro klima. Přemýšlejte, přijměte odpovědnost sami za sebe a buďte veselí. I Lidl vám v tom může pomoct – právě teď se tam dá sehnat moc dobré pivo ze Svijan za deset korun za kuželku, a to dokonce i v situaci, kdy jde o produkt klimatu tak nepřátelský.

P. S.: Teď mne napadlo, že by bylo celkem vtipné Lidil za ty zbytečné plasty (v situaci, kdy nesmíme používat brčka a uchošťoury) žalovat. Jen na to bohužel nemám peníze, kdybych třeba boj s korporátními větrnými mlýny prohrála…

Nouzový stav v teplárenství: žaloba podána

8 září, 2022 / Vendula

Když jsem v březnu 2020 podávala s manželem Davidem první sérii žalob na nouzový stav, tehdy vyhlášený kvůli boji s nejhorším virem všech dob, byla jsem úplně hloupá – věřila jsem totiž v to, že alespoň v naprostých základech právní stát funguje a že to, co se děje, protě ve vyspělé části Evropy (tj. na západ od Slovenska) není možné.

Dnešní halasní bojovníci za všechny lidičky se srdíčkem na pravém místě a jejich práva se nás tehdy štítili, jako bychom snad měli lepru. Dovolili jsme si zkrátka moc, když jsme otevřeně vystoupili proti státní zvůli. Třeba taková Jana Amazonka Zwyrtek Hamplová psala:

A tím jsem vlastně u další skupiny. Ano, skupina lidí, kteří „chytře“ mluví. Moralizují. Říkají krásné intelektuálské věty o tom, že svoboda je více než život. A že je ohrožena demokracie, když se zavřely hranice. A že je v rozporu s lidskými právy, když byla vyhlášena karanténa. A pokud to nevíte, máme tu i žalobu, že nařízení vlády je neplatné pro formální vady. Nepovšimli si, že jsme ve válce – ve válce s virem, který může ochromit vše. A za války není čas na diskuze a intelektuální řeči. Jakkoli je občas rádi i jiní říkáme. Protože v době ohrožení musí být disciplína. Ano, také jsem si všimla formálních vad nařízení vlády. Ale nikdy by mi nenapadlo v této chvíli proti tomu podávat žalobu. Proč? Inu, protože si myslím, že mám zdravý selský rozum. Nevím, zda jsou současná opatření nutná, ale vím, že raději dnes udělat víc, než míň. Po krizi jim poradím, aby na Úřadu vlády vyměnili právníky. Ale to je tak vše, co mne v tuto chvíli napadne. Protože v době ohrožení se prostě některé věci nedělají.

Aha, tak prej dispciplína musí bejt! Ordnung muss sein! Nevím, jestli se mi chce víc se smát nebo zvracet, ale zvolím si ten smích, protože k takovým oportunistům se nedá přistupovat jinak.

Když jsme dnes podávali žalobu na další nouzový stav (pardon, právně správně „stav předcházení stavu nouze v teplárenství“), už jsme tak nečinili s vírou v moc soudní a v ústavní pořádek. Po dvou a půl letech dennodenního boje o svobodu a přežití víme, že jde o chiméry a že je jen na nás, jak si všechno zařídíme. Přesto nás pořád baví stát provokovat a sypat mu písek do jeho odporného soukolí, ve kterém hodlá semlít všechny občany na prášek, pokořit je a přinutit poslouchat.

Vedle toho mne doopravdy neuvěřitelně štve, že by kvůli jakémusi přitroublému lokálnímu konfliktu (ne, vážně mne nepřesvědčíte, že udatní Ukrajinci bojují s ruským medvědem o svobodu nás všech – na to jsou mi Ukrajinci i Rusové i ten jejich slavný Putin příliš ukradení a nezajímají mne; vedle toho mi média a politikové moc dlouho a moc okatě lhali, takže cokoliv, co vypustí z úst, beru jako šum jarního větříku, který nemá cenu si připouštět k mysli) mělo být umožněno spalovat uhlí tak, že by byly překračovány emisní limity.

V tiskovce MPO se uvádí:

Od pondělí 5. září začne platit stav předcházení stavu nouze v teplárenství, který má umožnit snížení spotřeby plynu. Ministerstvo průmyslu a obchodu v návaznosti na tento stav bude moci rozhodnout o pokračování provozu uhelných a dalších zdrojů tepla bez ohledu na emisní limity. Vyhlášení stavu předcházení stavu nouze v teplárenství neznamená automatickou aktivaci vyhlášky stanovující nižší teploty v obytných a dalších prostorách.

To je absolutně nepřípustné pro moji environmentální duši. Jako ekosexuálka, bývalá vyučující z Katedry environmentalistiky Fakulty sociálních studií MU a letitá právnička z eko NGO říkám NE! Na životní prostředí a klima prostě nesahejte. Za jeho zničení Ukrajina vážně nestojí – vždyť je jen jeden jediný stát, kdežto zničení klimatu se dotkne každého státního útvaru! Celého světa! Miliard lidí! Trilionů zvířat a rostltin! Se změnou klimatu jde přece úplně o všechno! Tak jak vůbec můžeme uvažovat, že budeme zhoršovat dopady globálních změn klimatu do prknenný vohrady?

Pokud tak chcete učinit, milá vládo, dodejte mi cost benefit analýzu, ze které jasně vyplyne, že počty životů zmařených v důsledku klimatické změny a počty lidí těžce poškozených na zdraví kvůli emisím ze spalování uhlí, budou na 100% o mnoho nižší než počty životů takto postižených v ukrajinsko-ruském konfliktu odehrávajícím se kdesi na východě. Jestli takovou analýzu nemáte, pak nemůžete zhoršovat změnu klimatu jen a pouze kvůli tomu, že jste rozdrbali celý trh s plynem stupidními a nefunkčními sankcemi, které trestají tak leda nás samotné.

Jsem moc a moc zvědavá, jak se Městský soud popere s dvěma tak závažnými hodnotami naší soudobé společnosti – bojem se změnami klimatu a ultimativní ochranou Ukrajinců – postavenými natvrdo proti sobě. Média a politikové a aktivisti nás přece přesvědčují, že za obojí je možno zaplatit jakoukoliv cenu, obojí je svaté. Tak se miláčci v talárech ukažte, ať vidím, za co vás ze svých daní platím! Já si jdu otevřít kuželku a bude se dobře bavit vašimi profesními útrapami.

Celá žaloba ke stažení zde.

Babiš je můj prezident

5 září, 2022 / Vendula

„O tom, že je právě teď téměř dovršeno zničení polistopadových hodnot, skoro nikdo nepřemýšlí. Lidem jako by nic nedocházelo, nechtějí se starat, ušpinit se, jít s kůží na trh, bojovat. Navíc vůbec nemají ani kousek právního povědomí. Nechápou, že je to, co se děje, od základu špatně. Popravdě my šití roušek nepovažujeme za projev solidarity, je to naopak velmi smutné a myslíme si, že to bude jednou děsivé memento naší poslušnosti a stádnosti.“ (Moje kecy pro Forum24 z května 2020)

Včera jsem pod tíhou ošklivých dojmů z proslovu Rajchla na demonstraci a jeho práci s davem (to, že mám Rajchla a jeho šíření nepravd plný zuby dlouhodobě, není tajemtví), na které jsem ocenila účast desítek tisíc lidí, rekapitulovala vše, co jsem to všechno v rámci zapáleného „boje“ s covidem napáchala. No, pěkné vzpomínání to není, to vám povím. Kéž bych se radši víc držela plotny a méně si hrála na spasitelku. Kéž bych napsala mnohem méně žalob (nedala bych soudům tolik prostoru zničit právní řád i lidský práva) a kéž bych nemluvila, když ničemu nerozumím.

Onen rozhovor, ze kterého v úvodu tohoto blogu cituji, je jedním slovem směšný. Jak jsem si mohla jen myslet, že je cokoliv z toho, co se nám na jaře 2020 dělo, vina Babiše? Vždyť ten člověk byl naopak naše spása, říkám si teď. Jenom díky jeho administrativě jsme mohli švejkovat jako diví. Jak jsem jen mohla s vážnou tváří říkat, že v některých státech se vlády chovaly normálně? Jakto, že jsem byla tak moc hloupá? To, co je nám ochotna udělat vláda Fialova (nebo kterákoliv jiná), to je mnohem drsnější, než kdy zvládl AB, který si nikdy nechtěl rozkmotřit davy (za to mu budiž dík) a nebyl na straně progresivně agresivní zeleně pošahané lobby.

Dnes beru soudní spory s lehkostí a hravostí. Žaloby už píšu jen tak, abych se u toho dobře bavila a abych současně používala zbraně nepřátel proti nim, jak to jen dokážu. Nedávám prostor politikům, aby mne trýznili a trápili. Nemluvím na demonstracích, protože nemám dojem, že i když jsme to byli my, kdo „vyhrál“ většinu sporů a zrušil ta slavná opatření, mohla bych lidem cokoliv zajímavého sdělit. Nekomunikuju s novináři, protože enstojím o pozlátko světské slávy a nechci pomáhat těm, kdo byli ochotni zničit ostatní a lhát, lhát a lhát. Nechodím k volbám a nepůjdu ani k té prezidentské.

Přitom si ale myslím, že by Andrej Babiš mohl být tím nejlepším prezidentem ČR. Ne že bych s ním souhlasila nebo že bych mu věřila, ale zdá se mi, že právě on je schopný moje zájmy hájit ze všeho nejlíp v téhleté šílené době. Mým zájmem totiž je, aby mi dal stát co nejvíc pokoj a AB se dokáže hlavně starat o svý věci, což mi dává prostor na rozdíl od šikany ze strany strůjců dobra z řad Pirátů, ODS, (ne)TOP se všemi těmi svetry a spol. Je to zkrátka hodně bizarní paradox nebo možná jen obyčejný život, stejný, jaký žili naši předkové v dobách válek, revolucí, roboty, nevolnictví, rozvoje a pádů.

Začalo září, a tak mám zase dva školáky na domácí výuce, šprtám fyziku, chemii, přírodopis a literaturu. Na politku, stát, demonstrace a všechny ty ostatní nesmysly už nechci myslet. Chci být volná a ne posluhovat těm nahoře a skákat jim na jejich plesnivý špek.