Dnes jsem v naprostém šoku zjistila, že prý existují ředitelé škol nebo domovů pro seniory, kteří snad zvažují, že by děti a staré lidi nechali kvůli nejapným nápadům naší vlády plné kojotů trýznit zimou, byť je to v rozporu s názorem ředitelů na to, jak se má řídit jejich instituce. Proč, jezuskote, říkám si? To doopravdy někdo bere tuhletu vládu kojotů a její nápady vážně? Nedělejte to. Nebojte se. Jedině tak se bude žít líp.
S vyhláškou se proto dá udělat jediné: vykašlat se na ni. Zvysoka. Nebo něco jiného, ještě méně lichotivého. A tečka, konec, řešte raději skutečné problémy a nedávajte prostor zločincům jako jsou naši politikové! Chovejte se k nim prostě naprosto stejně, jako se chovají oni k nám – s totálním despektem.
Právní rada zní: jestliže to bude technicky možné (nevím, zda může být snížena reálně teplota v otopné soustavě dálkově) topte. Topte, jak je třeba, aby senioři a děti enbyli nemocní. Váš hlavní argument je, že musíte bránit veřejné zdraví a speciálně pak zdraví zranitelných skupin, což, jak dobře víme, jsou právě senioři.
Opravdu, opravdu a ještě jednou opravdu si neumím představit jediného z té bandy soudních chcípáčků, kdo by si dovolil říct, že domov pro seniory nebo škola má platit nějakou psychedelickou pokutu za to, že se staral o svoje klienty a odmítl je vystavit riziku vážné nemoci nebo dokonce smrti.
Protože vážně nesnáším politiky a to, jak moc škodí lidem, moc ráda nabídnu spolu s mým mužem nějakému domovu pro seniory, který se rozhodne, až na to přijde, vzbouřit proti stupidním pravidlům , právní pomoc zdarma včetně zastupování u soudů. Soudní poplatky taky nějak polepíme z našeho covidového transparentního účtu.
P. S.: Neváhejte, chcete-li věc řešit. Myslím to s pomocí smrtelně vážně. Navíc jsme top právnci, chytří jak vopice a že se vlády nebojíme, dokládá, že jsme byli první a osamocení v boji s covidí hydrou a vyhráli jsme nejvíc soudů! Postavíme se za seniory, protože tahleta vláda si zaslouží hízet klacky pod nohy, když se neumí postarat o české občany a neumí řídit ekonomiku ani dělat zahraniční politiku tak, aby naprosto zbytečně netrpěli.
Dnes jsem se podívala na transparentní účet, který jsem založila na jaře 2020 kvůli soudním poplatkům za nejrůznější covidí žaloby. Za 2 a 1/2 roku jsem z něj zaplatila přes 400 000,- Kč za soudní poplatky, přičemž další desítky tisíc zaplatili lidi, kterým není svět okolo lhostejný a kteří se nechali zastupovat Davidem za „soudní kolky“, sami.
Právě před chvilkou jsem zaplatila dva tisíce za žalobu ekosexuálky proti plastovým respirátorům a testům. Bude k něčemu? Byly k něčemu ty stovky předchozích žalob? Spíše ne. Má to všechno vůbec cenu a smysl? Nevím…
Při hyperinflaci, která nás možná čeká, bude 400 000,- jen plivnutím, možná za ně dostaneme za pár měsíců bochník chleba. Pro mne ta částka představuje stovky žalob, nad kterými jsme s Davidem seděli dlouho do noci nebo celé víkendy, a mnohá zklamání ze soudních rozhodnutí. Z jistého úhlu pohledu to nakonec bylo i zábavné a vzrušující. Tak se na to musím dívat.
Právě teď David zasypává s jedním místním pracantem vodovodní šachtu, skrze kterou jsme naši novu starou barabiznu připojili k vodovodu. Podařilo se nám nakonec umluvit instalatéry, aby přišli a rozvedli nám po domě studenou vodu. Teplou ne, nespoléháme na plyn, předražená tepelná čerpadla a podobné nesmysly. Máme dřevo. Na nás si s nějakými 18 stupni nepřijdou, i když já osobně nemám nic proti zimě, nemůžu se dočkat, až se zase vyspím a nebudu se v noci převalovat, protože vedrem neusnu – 13 stupňů v ložnici je ideální teplota.
My jsme dokonce příkladná rodiny – překračujeme zelenými komunisty nastavené normy o spoustu procent! Vždyť loni jsme měli v chodbě i koupelně 8 stupňů, kromě okamžiku zatopení v brutaru a koupání, kdy se z koupelny naopak stala malá sauna. Ostatně, nebylo to od věci – v takové situaci totiž celou zimu nepotřebujete ledničku, ledová podlaha ve špajzce vám docela stačí. Vyhrožování tepelnou nouzí je mi proto víceméně lhostejné, pokud jde o můj osobní komfort (uvědomuju si ale dopady vládního šílenství jinde a ty mne klidnou nenechávají), ale jsem kupř. zase o něco radši, že mám děti na domácí výuce. Tomuhle systému bych je vážně nechtěla nechat na pospas.
Státu prostě nevěřím. Staré radiátory jsme odřezali a železo výhodně prodali sběrným surovinám. Docela chápu sociálně slabé, kteří takto řeší aktuální nedostatek peněz a co bude zítra, to se uvidí. Dnes je dnes a kdoví, zda se dalších dnů dožijeme. Zdá se mi totiž, že jiný přístup k životu nám ani nezbývá – jistoty, ve které jsme blouznivě doufali dříve, zmizely. Nemáme nic, jen prostý okamžik. Nevíme dne ani hodiny.
Už zítra může dojít to nebo ono, nemusí být léky, ani zdravotní péče, nedostaneme mouku ani vodu. Anebo ano. Nevíme. Ta nejistota je sžírající, protože na ni nejsme vůbec zvyklí. Domnívali jsme se, že můžeme poručit všemu – nemocem, počasí, našemu životu. A ono ne – jsme na tom stejně jako naši předci v antice. Jsme odkázani na jakousi milost a nemilost bohů a musíme se naučit v tom zmatku žít. Dobře žít.
Už se docela těším na podzim a další boj. To vakuum, ve kterém se právě teď nacházíme, ten zdánlivý klid (před bouří), kdy jen čekáme na tvrdý úder, který nám vláda tak jako tak uštědří, to je nesnesitelné. Chci vědět, čemu čelím, abych se mohla připravit. Zatím jen tak střílím naslepo. Kadopádně kupou vlastních brambor ve sklepě a fůrou dřeva asi nic nezkazím.
Sice bych jako ekosexuálka měla mít radost z festivalu hrdosti nejrůznějších menšin LBGT+, ale dobrý pocit je zkalený strachem z rozšíření velmi nebezpečných opičích neštovic. Vždyť moje obavy sdílí i Státní zdravotní ústav!
„V souvislosti s nastávajícím festivalem „Prague Pride“ od 8. do 14. srpna 2022 připomínáme současnou alarmující situaci ve výskytu opičích neštovic,“ upozorňují zástupci SZÚ s tím, že riziko nákazy v zemích Evropy je vysoké. V celosvětovém měřítku pak středně vysoké. „Tři čtvrtiny ze všech případů opičích neštovic v rámci této epidemie byly hlášeny v evropském WHO regionu. Většina případů byla identifikována hlavně mezi muži, kteří mají sex s muži [MSM],“ zdůvodňuje své varování SZÚ.
No to mne teda podržte! Stojíme na prahu nové šílené epidemie, která může ještě víc než teď dodrbat celý svět, ale státu je to evidentně šumafuk. Můj podnět Hygienické stanici hlavního města Prahy, aby zakázali mimořádným opatřením konání Prague Pride kvůli nebezpečí vzniku epidemie podle § 69 zákona 258/2000 Sb, o ochraně veřejného zdraví (však víte, že u covidu bylo právě „nebezpečí vzniku“ důvodem pro všecku tu šikanu), dokud je ještě čas, dopadl neslavně.
Jágrová z KHS mne poslala s předběžnou opatrností do háje:
Vážená paní, Hygienická stanice hl.města Prahy nemůže zakázat projekt spadající do programu EU „Práva, rovnost a občanství“. Celá akce má mnoho kulturních doprovodných programů, ale i programů zaměřených na prevenci přenosu pohlavně přenosných onemocnění. Na místě nabízí možnosti vyšetření těchto nemocí, budou zde pracovat i odborní lékaři a nabízet poradenství. To, že někteří jedinci využijí akci k navazování těsných kontaktů při kterých může dojít mj. i k přenosu opičích neštovic, bohužel ani přes veškerou zdravotní osvětu nelze ovlivnit. K přenosu pohlavních nemocí dochází i na jiných akcích, kde se schází mladí lidé. Zákaz jedné akce problém nevyřeší.
Osobně jsem vděčná za pěknou munici do boje s covidí stupiditou, kterou mi z KHS dodali.
Jistě víte, že soudy vše okolo covidu obhajovaly tvrzením, že se situace okolo pandemie jednoduše dynamicky vyvíjí a že stát reaguje ad hoc, prostě podle toho, co se zrovna aktuálně děje. Takový způsob vládnutí je samozřejmě absolutně nepřijatelý a vede do pekel, čehož jsme právě teď svědky.
Jistě není náhodné, že naprosto stejně přistupují naši páni nahoře k nekontrolovanému přílivu Ukrajinců a rozhazování v jejich prospěch a na náš úkor. Na toto zakázané téma se nebudu dále rozepisovat, ale podle všech indicií okolo pevně věřím, že každý soudný člověk ví, co bych chtěla o návštěvnících z východu napsat, kdybych mohla.
Ještě méně náhodné je, že se stejně stupidními argumenty jako jsou nám předkládány v souvislosti s covid a Ukrajinou, soudy obhajují opatření, která činil, činí a činit bude stát ohledně tzv. změn klimatu. Přečtěte si nejnovější názor Ústavního soudu (Pl.ÚS 39/18, ze dne 22. 3. 2022):
Ústavní soud si je vědom toho, že ne všechny příčiny (či korelace) a účinky klimatických změn jsou vědecky popsány, spolehlivě ověřeny či kvantifikovány, nicméně tyto podmínky podle jeho názoru nemusí být pro úsudek o naléhavé společenské potřebě přípravy preventivních, popř. následky zmírňujících opatření v těchto klíčových oblastech prokazatelně splněny – u rizik, které (byť i s relativně nízkou mírou pravděpodobnosti) mohou mít při jejich naplnění za následek vážné dopady do sociálních, hospodářských či environmentálních poměrů státu, není nutné pro rozumný úsudek o naléhavé potřebě vylepšení podmínek pro přípravu odpovídajících opatření trvat na nezpochybnitelném prokázání rizik. Tak zvané „cost-benefit“ či „risk-reward“ analýzy jsou v tomto ohledu jednoznačné, svědčí pro předběžnou opatrnost a u potencionálně akcelerujícího negativního jevu také pro tomu odpovídající možnost urychlení příprav potřebných opatření. Klimatické změny se jeví jako dynamický jev s nerovnoměrným vývojem, který vyžaduje co možná nejvyšší reakční schopnost státu (potažmo oprávněných investorů, a to zejména těch, jejichž zřizovatelem je stát).
Takže si to shrňme – máme víru v cosi neprokazatelného a v jejím jménu uděláme cokoliv, i kdyby to mělo zcela zničit vše, v co jsme dosud věřili a i kdybychom obětovali ve jménu této „jediné poznané pravdy“ vše, co máme, aniž bychom věděli, čeho vlastně chceme dosáhnout. Ano, to dává smysl. Tak děkujeme, Ústavní soude, že jsi zase jednou něco světoborného plácl.
Jestli vás doopravdy ve všech těchto souvislostech ze všeho nejvíc aktuálně trápí roušky v nemocnicích, tak máte kliku – jste v podstatě šťastné bytosti, které nemají starosti. Docela vám závidím.
Nikde jinde než v zemědělství se nenaučíte tolik o karmě: jednoduše platí, že sklidíte přesně to, co jste zaseli (a jak jste o to pečovali ). Jak to vypadá s naší první úrodou? Není to tak zlé, vezmete-li v potaz, že jsme dva ňoumové z města, kteří se poprvé pokoušejí o práci na poli a navíc máme zahradu jinde, než stojí babiččin dům a náš čas jsme museli dělit mezi pěstební pokusy, práci, domácí školu a poměrně rozsáhlou rekonstrukci naší nové staré barabizny, která každým dne vypadá hůř než dřív, ale snad se demoliční práce koncem sprna přehoupnou v uklízecí! Aktuálně není v domě ani funkční záchod, radost můžete mít jen z lednice, která je plná piva pro našeho pomocníka.
Ve čtvrtek jsme vyorávali brambory. Jsou obří a krásně zdravé, takové jsem za 35 let, kdy jsem se na vybírání brambor u babičky podílela, ještě neviděla. Bohužel máme velmi špatné sklepy, tak jsme je uskladnili jinde a modlíme se, aby to v dobré kondici vydržely do jara. Kdyby došlo na nejhorší a obchody byly prázdné, my hladem neumřeme.
Před brambory jsem vytahovala ze země cibuli. Rovněž nádhernou. Dobře rostou okurky, rajčata (ale ta jsem z nedostatku času neolámala, takže jsou košatá jak pralesní keře), hokaido i cukety. Krásně rostou slunečnice, těch možná příští rok vysadím víc. Nejlépe se ovšem daří nezvané rostlině jméněm šrucha zelená. To je pohroma. Moje máma ji už začala jsít, protože je to děsně zdravá záležitost. Asi se příští rok budeme tvářit, že nejde o plevel, ale o cílenou výsadbu.
Půda bude v našem novém domově asi docela kvalitní. Na podzim ji musíme pořádně prohnojit. Rovněž červená řepa a mrkev vypadají docela obstojně. Na podzim se chystáme pokácet staré ovocné dřeviny a koupit nové stromky – meruňky a ořešák. Ráda bych měla i šípkový keř. Vybavila jsem se „permasemínky„, protože těm odporným hybridům vůbec nevěřím. Jsou k ničemu. Podobně nahradíme i slepice z velkochovu miloučkými českými kropenkami i s kohoutem. Soudsedi nás nebudou mít rádi, ale to je mi docela volný. Já taky nerada poslouchám jejich nepěkné uječené dítě v bazénu a ještě méně hitovky, které si na zahradě pouští. Dobře jim tak, s kohoutem!
Teď musíme ještě sehnat slámu pro slepice a ideálně krmnou řepu. Není to snadné, ty kvokající vymlsané bestie uživit!
Na mě si zkrátka žádní švábi nepřijdou, kdepak. Jen ať to zkusí. Vytáhneme brambory a můžeme se na nějaké zákazy a příkazy vykašlat.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.
Jak již víte, konečně jsem se dokázala díky Ukrajincům ve 40 letech sexuálně „identifikovat“. Jsem ekosexuálkou. Sice se neúčastním Prague Pride, protože nechci přispět k šíření druhého nejstrašlivějšího viru na světě, opičích neštovic (mimochodem – KHS se neobtěžovala mi na moji žádost, aby byly letošní oslavy jinakosti zakázány, odpovědět, tak ty proradné úřednice něco uvidí, jestli se tady opičáci rozšíří!), ale za to využívám svoje unikátní právní dovednosti v boji za životní prostředí a Matku Zemi, jak nejlépe dovedu. Proto jsem podala, což jsem i slíbila, žalobu na ministerstvo životního protředí za nečinnost při ochraně přírody a krajiny.
Žalobu si můžete přečíst zde. Dozvíte se i zajímavost o našem intimním životě, kterou jste možná nikdy nechtěli zjistit a kterou vám žádný jiný právník neprozradí!
Bavíte se stejně jako já? Jestli ne, doporučuju dát si jedenáctku Svijany a přečíst si článek ještě jednou.
Častokrát se na sociálních sítítch dozvíte, že to, co ve vztahu ke covidu dělalo ministerstvo zdravotnictví, se už nebude opakovat, protože „to bylo protiústavní a soudy to opakovaně zrušily“. Větší kravinu v říši práva aby člověk pohledal. Tak ještě jednou (i když vím, že 100% ne naposledy):
SOUDY NIKDY NEŘEKLY NIC, CO BY ZAMEZILO OMEZOVÁNÍ SVOBODY. STÁT VÁM MŮŽE UDĚLAT COKOLIV A TI V TALÁRECH TOMU ZATLEKSAJÍ.
Pokud chcete něco novějšího, podívejte se na web Nejvyššího správního soudu dnes. Je tam další výšplecht, tentokrát učiněný na základě návrhu Davidova (čj. 6 Ao 32/2021 – 76). Z tohoto rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že díky Pandě už se přezkumu nedomůžete vůbec, a to ani té formální frašky, které se dostalo žalobcům doposud. Krom toho byli soudci, bohužel, zase kreativní, a tak řekli:
„Podstatu navrhovatelčiných výhrad proti mimořádnému opatření lze shrnout tak, že odpůrce diskriminuje v přístupu ke službám osoby, které sice měly negativní výsledek PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2, avšak nepodstoupily očkování proti tomuto onemocnění, respektive že tyto osoby nepřímo nutí k tomu, aby podstoupily očkování… Tuto okolnost odpůrce nepopíral, zejména ve vyjádření k návrhu však upozorňoval na to, že neočkované osoby, které zároveň neprodělaly onemocnění covid-19, mohou být pro své okolí více nakažlivé než osoby očkované… Navrhovatelka tuto okolnost zpochybňovala, Nejvyšší správní soud však nepovažoval za nutné se jí blíže zabývat. Klíčové je totiž další východisko odpůrce, že neočkovaná osoba, která nezískala imunitu ani z prodělané nemoci, není dostatečně chráněna před infekcí, na rozdíl od očkované osoby, u níž je riziko nákazy, potažmo závažného průběhu onemocnění či dokonce úmrtí, násobně nižší… Z hlediska připravenosti imunitního systému na onemocnění covid-19 tedy nelze považovat postavení očkovaných a neočkovaných osob za srovnatelné… Toto východisko navrhovatelka nezpochybňovala (ačkoli to s ohledem na odbornou povahu řešených otázek bylo jejím úkolem… zaměřovala se pouze na to, do jaké míry mohou očkovaní a neočkovaní šířit virus, což však samo o sobě nemůže vyvrátit další přednosti očkování... I kdyby tedy navrhovatelka prokázala, že očkovaní šíří virus obdobně jako osoby neočkované, mimořádné opatření by obstálo.“
Zde si přečtěte odkaz na „Koudelkovo“ rozhodnutí, který pilní soudci vtělili i do své nejčerstvější novinky:
Navrhovatelka též obecně namítala, že cílem mimořádného opatření je donutit dosud neočkované osoby, aby podstoupily vakcinaci. Ve shodě s rozsudkem č. j. 8 Ao 2/2022 – 53 však Nejvyšší správní soud uvádí, že z odůvodnění mimořádného opatření ani z vyjádření odpůrce nic takového nevyplývá. Opatření směřuje ke zmenšení rizika šíření onemocnění v populaci a zhoršení epidemické situace, čímž zároveň předchází zahlcení a zhroucení zdravotního systému. Tento cíl lze považovat za legitimní a opatření odpůrce je způsobilé jej dosáhnout. Negativní výsledek PCR testu přitom nelze považovat za srovnatelně účinné opatření, neboť nijak nesnižuje riziko nákazy a možnost vážného průběhu onemocnění u neočkované osoby. S ohledem na skutečnost, že v napadené části míří mimořádné opatření na služby spojené zejména s trávením volného času, tedy služby zbytné, považuje Nejvyšší správní soud zároveň toto omezení za přiměřené.
Paráda, ne? Tomu říkám právní úspěch!
NSS i v této nové Davidově věci u části mimořádného oaptření konstatoval, že je v rozporu se zákonem (tj. bych asi měla machrovat a dávat jak posedlá rozhovory o tom, čeho můj geniální advokátský manžel dosáhl a jak báječně soudy chrání právní stát), ale jde jako obvykle o pouhé formalitky, řečičky, jak jsem psala, které jsou překlenuty novelou Pandičky. Opravdu nechápu (teda chápu, politika, to je svinstvo), jak mohou někteří právní šarlatáni neustále mást veřejnost s tím, že soudy někdy řekly něco kloudného o celé covidí šaškárně. Doufám, že se za to jednou narodí jako hovniválové.
Tím se dostávám opět k tomu, že pokud chcete být opravdu svobodní, musíte si to zařídit sami. Jiná cesta prostě není a přes právo už vůbec ne.
Jistě víte, že k volbám z přesvědčení nechodím, nedokážu si představit, že bych těm, kdo lidem soustavně jen škodí, dala svůj hlas, aby za mne rozhodovali. Děkuji, já si věci zařizuju sama tak, jak chci. To, že nedovoluju politickým podvraťákům, aby se dopouštěli nekalostí a zaštiťovali se přitom řečmi o tom, jak to dělají pro moje blaho, neznamená, že mne nebaví sledovat všechny ty šaškárny. Naopak! Osobně třeba držím v prezidentském klání pěsti Babišovi, protože se nemůžu dočkat jeho novoročních projevů. Konečně bychom se zase pobavili! (Jak vídíte, dost radikálně jsem za ty dva a skoro půl roku s covidem změnila názor – od naivní trouby, která věřila, že existuje právní stát, jsem se posunula k naprostému cynikovi, pokud jde o jakékoliv věci veřejné.)
Zdrojem komiky jsou nejen staří političtí matadoři, ale i ti, kteří se tváří, jak změní svět, když jim dáte hlas a zajistíte řadu tučných let u korýtka. Třeba onehdy jsem se nasmála nad fejsáčem Hamplové, když jsme četla následující:
Proč mě to tak pobavilo? Protože jsem si vzpomněla na ne tak starý e-mail od advokáta Nieslena, který mi pochybením jedné z účastnic konverzace přišel do schránky v době, kdy jsem ještě jako ona naivní trouba věřila Zdravému fóru a té slavné spolupráci a „musíme se spojit“ myšlence. Tomáš Nielsen psal:
Podobně to viděl i další bojovník:
Ach, jak se jen mají všichni ti advokáti v lásce, že? Jak si věří, jak spolupracují, jak čisté a bezmračné je to, co vytváří pro dobro ostatních bytostí. O tom, že VZ jsem v této trapné komunikaci byla já, o tom jsem už napsala mnoho. To mi otevřelo oči (i když pak jsem se zase nechala nachytat jinou sladce mluvící advokátkou, nicméně pevně doufám, že to bylo fakt už naposled a že už nikomu na špek neskočím).
Jak jsem psala, celá tato legrační komunikace se ke mně dostala chybkou jedné ze zúčastněných, která si nedala pozor, komu co posílá a komu co posílat nechtěl Nielsen:
Že Nielsen předstírá, že slavnou Hamplovou, Právničku roku, etc., etc., etc. nezná, to mi přišlo snad zábavnější než všecko ostatní kamarádíčkování se, když pravda je dost jinde. Vždyť na sebe již v dubnu 2020 upozornila svým dokonalým názorem na nutnost poslouchat, když stát zavelí. Říkám si, proč si toto Zdravé fórum a spol. neprověřili? Vždyť se za tyhlety zvrhlosti NIKDY neomluvila ani je nevzala zpět (což by stejně nestačilo, vyřčené slovo ani párem volů nevrátíš). Copak můžete, když máte trochu svědomí, spolupracovat s někým, kdo si jako Hamplová myslí toto, ale klidně bude říkat pravý opak, když se to zrovna hodí?
„Virus se tak stal záminkou údajného boje o demokracii, jsou podávány žaloby proti nouzovému stavu, proti zavření hranic, nakonec se můžeme dočkat i žaloby na to, aby soudy vyhostily virus z naší republiky, protože sem nedemokraticky, nikým nezván, vnikl. Uzavření hranic je kde kým označováno za nedemokratické až totalitní (pamatují si tu totalitu ještě sakra?), ačkoli všichni víme, že jsou uzavřeny proto, aby lidé nemohli tak snadno „pendlovat“ mezi Českem a zeměmi, kde virus řádí neuvěřitelně, a dovážet ho sem (města Uničov a Litovel by mohla vyprávět), a na vyhlášení nouzového stavu jsou hledány formální chyby…
Svatá prostoto – paradoxně účinná karanténní opatření nakonec způsobí, že budou označena za zbytečná, protože tu nemáme desítky tisíc nakažených a tisíce mrtvých. Zbytečná by přece byla tehdy, kdyby tu ti nemocní a mrtví byli. Takže když tímto argumentem nejde moc mávat, protože je snadno vyvratitelný (neb opatření včetně uzavření hranic zafungovala), začalo se mávat údajně pošlapávanou demokracií. Je to snadné, chytlavé, všichni ještě máme v paměti dobu skutečně zavřených hranic, takže proč nedat omezení do souvislosti s tímto krásným slovem, které je nám všem drahé.
Jenže demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, aneb právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého, a pokud o něčem rozhodnou demokraticky zvolené instituce, musíme to, byť třeba někdy se skřípajícími zuby nebo komentářem, jak bychom to udělali lépe (to ale moc neslyšíme, převažuje kritika), akceptovat. Protože kdo jiný by to měl rozhodovat? Nikoho jiného v demokracii neznám, než ve svobodných volbách zvolené orgány. A to,že někdo prostě se neumí nikdy přizpůsobit, a plete si demokracii s právem „já si budu vždy dělat, co chci“, a „jen můj názor je ten jediný správný“, s tím ať jde do háje. Jaký je rozdíl mezi výrokem – nebudu nosit roušku, protože mi to nemá kdo co nařizovat, a výrokem nebudu platit daně, protože mi to nemá kdo co nařizovat? Buďme proto opatrní v úsudku., protože za velkými slovy bývá často velká malost. Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér.“
Jestli vás ani takové názory a následné veletoče neodrazují od důvěry v politiky, pak vám asi není rady ani pomoci. Neohánějte se ale prosím tím, že to děláte proto, abyste byli svobodní. Chodit k volbám nemá se svobodou vůbec nic společného, jen to jen a jen sedání na lep obřím egům, nějaké lži, komedii či touze po moci a lepšímu bydlu pro sebe sama. Taková je a byla politka co svět světem stojí.
Jedině když se na politiku vykašleme a budeme skutečně žít tak, jak my sami chceme, když dokážeme nebýt závislí a nebudeme čekat jako malé děti či zvířata, že se o nás někdo postará, někdo to vyřeší, někdo, někdo, někdo, pak budeme moci rozhodovat sami o sobě.
Nevěřte politikům, žádným. Nikdo z těch, kdo jdou „nahoru“, není férový a na vaší straně. Nebyl, není a nebude. Každý politik to, co dělá, dělá jen sám pro sebe, i když se u toho tváří jako Ježíšek. Proto se rozhodněte zodpovídat za své činy a nést následky a jednat tak, aby tyto byly co nejlepší. Nespoléhejte na levné sliby, fejsáčové výkřiky a na pozlátko. To jsem chtěla říct.
Jedněmi z těch, které jsme hned na jaře 2020 hájili, byli pendeři, specificky pak pendlerky. Ať totiž chceme nebo ne, stále leží péče o děti mnohem více na matkách než na otcích, a proto byly ženy mnohem více postiženy řadou nesmyslných krizových i mimořádných opatření. To by si aspoň myslel normální člověk. Soudy to ale vidí naprosto odlišně.
Před nedávnem rozhodl Městský soud v Praze o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci diskriminace jedné z pendlerek, kterou David zastupoval. Vtipné je, že o věci rozhodovaly tři ženské, jakési zapšklé soudkyně. Co se ale divím, je přece všeobecně známo, že ženy si vzájemně škodí, kde to jen jde, a že pracovat v ženském kolektivu je za trest. V popisovaném případě se to jen potvrdilo. Co směšného ježibaby v talárech řekly, aby (opět) obhájily covidí zvěrstva, si můžete přečíst níže. Je to zpracováno podle rozsudku MS Praha čj. 58 Co 175/2022-132.
Pendlerka, která žalovala Českou republiku – ministerstvo vnitra, dojížděla denně za prací do Německa. Na základě přitroublého krizového opatření účinného od 31. 3. do 10. 5. 2020 ale byla na právu živit se prací a zejm. pak právu na rodinný a soukromý život napřiměřeně dotčena – prakticky jí bylo zněmožněno pracovat a současně pečovat o rodinu (jistě si pamatujete na zákaz opustit republiku, který Ústavní soud shledal souladným s Listinou základních práv a svobod a Ústavou; pendleři tenkrát měli kupř. nastavený naprosto nesmyslný a zničující systém karantén, kdy nemohli po určitou dobu překračovat hranice).
Proto se pendlerka domáhala u soudu toho, aby bylo konstatováno, že byla diskriminována oproti jiným občanům, kteří do práce normálně mohli. Dále pak žádala, aby soud potvrdil, že byla diskriminována tím, že se nemohla řádně starat o děti, chtěla-li je současně uživit. Člověku to přijde jako docela běžný požadavek. Jak ale jsem již uvedla, soudkyně se jí vysmály (jak by ne, ony se svými zajištěnými místečky a obrovskými platy byly za vodou, za doby covidí navíc měly leháro, tak jakýpakcopak – žádný soucit se spodinou, která jim ostatně jen hradí ty jejich královské životy).
Ještě vážně věříte, že vás soudy ochrání? Tak to je na Bohnice. Soudy jednoduše budou hájit stát do roztrhání těla, i teď, když se ukázalo, jak nepřiměřená a nesprávná a poškozující jeho reakce byla. Kdo by taky kousal ruku, která ho živí, že?
A co že řekly ty právnické vykopávky k diskriminaci žen? Prý žádná není, chlapi se v české kotlině starají o děti stejně jako ženy, ne-li lépe! Matky si nemají nač stěžovat. Hahahahahaha. A hahahahaha. Víc odtržené od reality to už asi být nemůže.
Víte, když si to čtu, nemůžu uvěřit vlastním očím, že tohleto, co soudilo konkrétní případ naší pendlerky, jednak vůbec vystudovalo nějakou vysokou školu a druhak že to vystudovalo práva a dokonce se to mohlo stát osobou rozhodující o „životě a smrti“ ostatních. No fuj. Jako buddhistka upřímně doufám, že na každou svini se vážně někde vaří voda, protože jinak by pámbů nemohl být spravedlivý!
Nicméně ve světle recentní judikatury ústavních kojotů se tomuto rozhodování ani nedivím. To, s jakou vervou tato soudní instance prosazuje střídavou péči, i když je ve zjevném rozporu se zájmy dítěte, je alarmující. Prý jednají v zájmu dítěte… Tak samozřejmě, každý malý člověk nejvíctouží po jediném – střídat od první třídy základní školy jako ponožky, protože rodiče si velmi dobře rozumí a pečovat mohou oba stejně (zase v tak úžasné shodě o výchově s výbornou vzájemnou komunikací evidentně rodiče být nemohli, když jejich hádky došly až k Ústavnímu soudu):
Jestliže jsou podmínky pro svěření do péče vymezené judikaturou Ústavního soudu naplněny u obou rodičů zhruba stejně, pak samotná skutečnost, že nezletilý má nastoupit do první třídy základní školy, nepředstavuje automatickou a nezvratnou překážku jeho svěření do střídavé péče ani tehdy, když bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost. .
Střídavka může jistě fungovat a dokonce v některých rodinách není ani naplněna mnou uvedená teze, že se o děti více starají ženy, ale co je moc, to je moc. Není fér, aby kvůli tomu, že spolu rodiče nedokážou žít v jednom městě, dítě muselo cestovat jako balík každý týden i stovky kilometrů sem a tam a ještě chodit pokaždé do jiné třídy, mezi jiné děti, k jiné učitelce, s jinými výukovými postupy a do školy s jiným vzdělávacím plánem. Copak by to chtěl nějaký dospělý??? Třeba soudci? Vždyť se těm lemrám líným nechce ani dojíždět za prací:
Hmmm, zajímavé. Tím tak nějak uzavíráme celý kruh – že by nakonec ženy soudkyně přece jen víc pečovaly o děcka a kvůli tomu se jim hůř pracuje, dojíždí a tak? Nejsem si jistá, kdo tady uvádí nepodloženou a nepravdivou argumentaci, pendlerka to ale podle mého skromného mínění nebude.
Soudce Miroslav Novák se v úterý dožadoval odškodnění kvůli dojíždění do práce, do které byl nezákonně přeložen. Městský soud však Novákovi z požadovaných 587 tisíc korun přiznal jen šest tisíc, bude však muset zaplatit náklady řízení ve výši 7000 korun.
Chudáček, považte, musel jezdit z Brna do Jihlavy! To je celých 60 minut autem. Hrůza – totálně nelidské a ponižující zacházení s dospělou svéprávnou osobou, že? Ale pro prvňáka naprosto ok.
Znáte povídku od Lovecrafta s názvem „Krysy ve zdech“? V našem novém prozatimním domově si na ni tu a tam vzpomenu. Když se přestěhujete do starého venkovského domu z centra Brna, zažíváte totiž jeden šok za druhým. Mezi ta nepěkná překvapení se řadí zaslechnutí myšího chroupání při půlnočním sledování Sopránových. Hlodavce za kuchyňskou linkou prostě nechcete.
Smradlavé šedivé potvory nejsou samozřejmě výsadou venkova, naopak. Každý soudný člověk ví, že Brno je stejně jako Praha a jiná města prolezlé potkany. Je jich tam tolik, že by se na každého obyvatele dostalo a možná by se ještě nějaký šeredný nemocemi prolezlý příslušník rodu rattus ukrýval pod kamanem. Jenže tady paltí víc než jinde, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Ve městě nevnímáte, jak škrábou drápky po zdi, nezahlédnete, jak se míhají dlouhé ocásky, neslyšíte, jak žlutými zuby drtí potravu, pokud nežijete v brněnském Bronxu nebo podobné luxusní lokalitě. Když máte na venkově doma něco myšovitého, víte o tom, to vám garantuju.
Do kladení pastí se mi nechce, je to kruté, a tak nadávám kočkám, které sem tu potvoru beztak dotáhly jako dárek pro nás ze svých nočních lovů. Celý den prospí v posteli a noci protrajdají venku. Přede dvěřmi jsou pak každé ráno napůl sežrané myši, ale že by se ty lemry darmožroutské postaraly o čistotu ve vlastní domácnosti, kde nám dovolují bydlet, to ne. Právě se zase válí v duchnách a nezajímají se o svět kolem sebe. Kočky nedobré!
Majitel naší nové staré barabizny, která teď, když jsou ke komínům ve zdech ještě vykutány díry pro vodovodní trubky a v podlahách ty pro odpad a vytrhány dlaždičky v koupelně i na WC i v chodbě, vypadá jak po náletu velmi nepřátelských ufounů (a to nás čeká elektrika a okna s dvěřmi), měl s myšmi rovněž nedobré vztahy – po celé nemovitosti, od sklepů po půdu, je rozházený růžový jed. Nesnáším ho, je to tak barbarské a kruté řešení! Navíc teď budeme muset projít každičký kout a všechen ten ošklivý nepořádek vymést pryč, protože máme zvířata a takovou smrt, jakou zajišťují tyhlety granulky, bych svým největším miláčkům věru nepřála.
Když přemýšlím o marném souboji s hlodavci, říkám si, že jsem děsně zvědavá na podzimní covidové, klimatické a jiné (podobně marné) bojůvky. Já už se nemůžu dočkat!
Vládo, Válku a ostatní, sakra, nenapínejte a zaveďte už nějaká mimořádná opatření. Vždyť takto je svět docela nudný a předvídatelný. Jak mám žít s tím, že zítra budu moci naprosto totožně jako dnes pít kafe z kelímku na veřejnosti, dát si pivo na koupališti, aniž bych řešila, kolik tam je návštěvníků a jestli mi ještě limit dovolí přijít, posedět v hospodě bez počítání spolustolovníků, nakupovat v Lidlu bez pásků a bez číhání na volný košík, klidně si překračovat hranice okresů, nakoupit LPG do auta, objednat řemeslníky, jít k lékaři, opatřit si základní potraviny, vykonávat práci a dokonce si ohřát těch svých 8 litrů vody na večerní koupel? Kde to jsme, že by potomci, kdyby chodili teoreticky do školy, třeba mohli v září naklusat nahoře bez? To přece nemůžete nechat jen tak!
Vím sice už teď, že soudní spory nemají smysl, ale když já se včera tak bavila u psaní ekosexuální žaloby! Chybíte mi, hoši, chybí mi nejistota, chybí mi odpovědní dodržovatelé pravidel, chybí mi mrtvoly, chybí mi unavení lékaři, chybí mi drama, chybí mi tečky a hlavně mi ze všeho nejvíc chybí škodolibé dělání si legrace ze soudců!
Nejvíc ze všeho mi ale chybí lidi okolo mě, kteří by přestali věřit na Ježíška a na to, že existuje právní stát (což jsou zhruba srovnatelné úkazy), že jim stát něco neprovede, že je ochrání Listina základních práv a svobod a že do Senátu kandiduje konečně po těch desítkách let politik s čistými úmysly, který to za ně z hluboce mravních pohnutek všechno vybojuje a konečně jim dá drahocennou právní argumentaci, jíž jednou provždy umlátí všechny tzv. covidisty se všemi jejich požadavky. Potřebuju zkrátka opatření jako sůl (nebo jako plyn, jak jsem byla informována, že se moderně říká).
To jsem se hezky zasnila… Protože ale kočky stále spí a myši ne, přestávám fantazírovat a jdu se poohledénout po nějakém humánním antimyším řešení. Lidem bych chtěla vzkázat, že právní řešení případných mimořádných opatření, ať budou jakákoliv, neexistuje. Nehledejte ho. Musíte si to všechno vyřešit jen a jedině sami za sebe.
Pokud mi nevěříte, je to vaše věc. Klidně dál věřte na to, že je něco protiústavní. Jenom nám pak, až budete zklamaní z reality, prosím nepište dotazy tohoto typu:
„Prosím, co se dá udělat, když nechci, aby děti nosily ve škole roušku a musely se testovat?“
„Jak zabránit zaměstnavateli, aby vyžadoval roušky?“
„Co dělat, když mne lékař bez roušky nechce ošetřit?“
„Musím respektovat opatření, když soudy přece všecko shodily ze stolu jako protiústavní?“
„Kdy už konečně právníci něco udělají a podají žalobu?“
Děkuji, že nenapíšete. My na venkově na takové békoviny totiž nemáme čas, pravděpodobně totiž děláme něco užitečného, co nám upevňuje svaly, tuží charakter a zvyšuje šance na přežití. Když to přesto uděláte, budeme vás muset odkázat na jinší právní kádry, protože my po destíkách drtivých proher v soudních přích a po všech strašlivých kopancích uštědřených právu ze strany Nejvyššího správního a Ústavního soudu modré z nebe neslibujeme.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.
