Měsíc: Červen 2022 (Strana 2 z 2)

Včera mi David řekl, že jeden brýlatý kojot, Petr Němec, který si na Twitteru hraje na intelektuála s dopadem, napsal něco velmi ošklivého o nebožácích z alzheimer centra.

Za tento tweet dostal pořádnou čočku. Proto se pak se snažil svoji hloupost zakrýt tím, že prý dělá výzkum pro boj s covidími konspiracemi.

Líbí se mi, že správný uvědomělý soudruh, který zuby nehty bojoval za co největší zničení společnosti kvůli tzv. ochraně zranitelných během (opět tzv.) pandemie, na ty drahocenné zranitelné ve skutečnosti úplně kašle a z jejich utrpení má zrůdnou radost. Díky tomu přesně víme, s kým máme tu čest. Na rozdíl od odporu k mimořádně nebezpečným koronavirovým „opatřením“, kdy jsme namísto škrcení ekonomiky a lidí skutečně měli provést cost benefit analýzu a nechat prostě věci víceméně běžet normálně za cenu nějakých obětí (teď se jasně ukazuje, jakou cenu za hloupé kroky vlád budeme platit a ne, minimální – pokud vůbec nějaké,s nížení počtu úmrtí s pozitivním testem az to ani omylem nestálo) je pošklebování se trýznivé smrti lidí naprosto zbytečné a docela ubohé.

Když mi David o tweetu řekl, byla jsem na Němce naštvaná. Dnes mi ale došlo, že je to ode mne strašně hloupé. Že jsem se pořád nedokázala poučit. Ještě stále jsem nepochopila, že jediným řešením je se na všechen tento nepořádek tam venku vykašlat. Tohle přece nebyla, není a nikdy nebude věc k řešení! Není to důležité a není to zajímavé. Názory druhých lidí jsou jen názory druhých lidí. Nic víc. Člověk by je neměl vůbec pouštět ani tam. Když už se dovnitř dostanou (protože to přece jen není snadné, ignorovat všechno to, co se na nás valí), měl by je co nejdřív pustit druhým uchem ven, pokud nejde o věc důležitou k přežití nebo v tom lepším případě zlepšení vlastního komfortu, popř. se nejedná o povyražení či zábavu.

Můj závazek zní: Nebudu číst cizí názory, jestliže se u nich nezasměju, kutilsky nepoučím (jako ve starých Receptářích) nebo se nedozvím, co ještě nakřečkovat pro nadcházející krizi.

Na rozdíl od názorů Němce a spol. mne proto baví kondomy, o kterých psala Šichtářová. To je aspoň cenné sdělení! Už předtím jsem se rozhodla tuhletu komoditu postupně schraňovat, ale po tom jejím komentáři jsem jich objednala rovnou 288. Až bude krize (jestli nepřijde, tak mne teda doopravdy zklame, všechny přípravy by totiž přišly vniveč) a nebude tohleto horké zboží k dispozici, tak aspoň víte, kam se obrátit. Cigára ale nekupuju, ty se prý blbě skladují, protože tabák se časem znehodnocuje. Doufám, že latex vydrží!

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak přistoupit k psaní nového webu „Svoboda za humny“. Není to totiž vůbec snadné rozhodnutí. Když jsem na jaře 2020 zakládala Stav bez nouze, věřila jsem, naprosto mimózně a naivně, že existuje svět s demokracií, právním státem, respektem k přirozeným lidským právům a svobodám. Po dvou letech marného boje za tuto chiméru jsem pochopila, že je to hloupost. Nemůžu čekat, že dostanu svobodu odněkud seshora, to ne. To by ani žádná svoboda tak jako tak nebyla. Po mnoha hodinách špekulování jsem dospěla k závěru, že pravdu v náhledu na volnost má Tom Hodgkinson, jehož knihu „Jak být volný“ by si měl každý, kdo mluví o svobodě, přečíst a hlavně vzít k srdci.

Jedinou cestou z toho všeho, co se tam venku děje, totiž je vybodnout se na stát a vydrbávat s ním, jak to jen jde. Určitou inspirací jsou, ačkoliv to tak možná nevypadá, ukrajinští cikáni, kteří se rozhodli rozbít tábor v centru Brna a nikdo je odtud ani párem volů nedostane. Jsou naprosto rezistentní vůči jakýmkoliv formám státní moci a díky tomu s nimi ani policajti ani všichni svatí nic nesvedou.

Brněnská ódéesácká primátorská děvčica Vaňková k tomu řekla:

„Shromažďují se před nádražím a nedalekým úřadem práce, protože čekají, až jim bude vyplacena dávka. Přijíždí jednou měsíčně, zdržují se jen po dobu, než dostanou peníze, a pak zase mizí. Nehledají žádné přístřeší, nechtějí jídlo, pití. Jsou zvyklí na jiný způsob života.“

Dál konstatovala (citaci ponechávám mírně nesrozumitelnou tak, jak jsem ji zkopírovala z Deníku):

Lidé, kteří jsou na ulici, nemůžeme jakýmkoliv způsobem donutit, aby se přemístili někam jinam. Je to ryze na jejich rozhodnutí. Stejně tak ve chvíli, kdy jim poskytneme střechu nad hlavou, je nemůžeme nutit, aby tam zůstali.

Ještě tento svůj výrok vyšperkovala:

Provizorní pozemek vedle autobusového nádraží u hotelu Grand však nejspíš poslouží jen minimu zájemců. Když se v poledne dozvěděli, že je budou chtít úřady přesunout, z místa odešli přímo na nádraží nebo do jeho širšího okolí. „Město nemá žádné páky, jak je nutit,“ doplnila primátorka.

Tak město prý podle této paninky nemá žádné páky, jak cikány k něčemu nutit. Vtipné je, že je to pravda. Nemá. Veřejná moc nesvede absolutně nic, jsou-li lidé dost neteční a odolní. Policajti je dokonce omlouvají s tím, že nepáchají žádnou trestnou činnost (a co přestupky, ty taky ne?) a že nejsou bezpečnostním rizikem. S tím se vzhledem k minimálním hygienickým návykům a naopak pravděpodobně vysoké promořenosti bůhvíčím od žloutenky po svrab dá polemizovat. Nikdo to ale nedělá! Všichni mlčí, ustupují a couvají. A vyhrávají ti, kdo řádně vydrbali s těmi nahoře. Ukrajinští nebo maďarští nebo jací kočovní cikáni.

Jaký je to nebetyčný rozdíl oproti nám, hloupým Čechům, kteří jsme se nechali zmlátit policajty za to, že jsme se zdraví pohybovali na ulici drze bez roušek! Pamatujete na toho pána s malým klukem, které strážníci srazili na zem? Vzpomínáte na těžkooděnce, kteří rozehnali demonstraci proti covidovému útlaku? Vydolujete ještě v paměti to, jak se svými vlastními lidmi zacházeli v Holandsku, Německu nebo ve Francii?

Stalo by se to cikánům? Nikdy. Protože jsou resilientní a drží při sobě. Jen tak se něčeho a někoho neleknou. Umí přežít. Jsou svobodní. Neptají se, jestli něco můžou, prostě to udělají a státu ukazují tak leda prostředník, což je jediné, co si tato instituce zaslouží. V tomhle stojí za to se jejich životním stylem inspirovat.